Článek vznikl původně pro časopis Střelecká revue, ve kterém také v první polovině roku 2020 i vyšel. V tomto tištěném časopise byl mírně zkrácen, a to z důvodu limitované délky pro tisk na dvě strany. Článek zde je tedy původní a navíc doplněný o jiné fotografie a několik dalších poznámek v textu.
Barma, Myanmar, správným a celým názvem Republika Myanmarský svaz. Země, o které asi každý slyšel, ale ne už každý ví, kde vlastně leží. Její tajemnost a z dnešního pohledu tak trochu i nedostatek relevantních informací, jsou dány nejen její buddhistickou minulostí, ale i tou minulostí o něco málo současnější.
Země, která byla dlouhou dobu v područí britského impéria, se po jeho rozpadu při událostech následujících ukončení 2. světové války z něj vymanila, aby nastoupila vlastní cestu. A z té se bohužel nakonec stala jedna z nejhorších vojenských diktatur na Zemi. Tím začala i její uzavřenost a izolace od okolního světa.
Z pohledu běžného Evropana, což pro nás Čechy platí možná ještě víc, zůstává tato země velkým neznámem i dnes. A to i v době, kdy nejenže můžeme volně cestovat po světě, ale kdy se Barma, co se týká otevřenosti turistice, čím dál více liberalizuje. A nabízený komfort už zdaleka není jen pro baťůžkáře. Osobně jsem Barmu navštívil prozatím dvakrát, při celkové délce pobytu něco přes měsíc. I tato doba je krátká na to ji poznat více do hloubky. Některé oblasti jsou navíc pro turisty a cizince bez zvláštního vládního povolení zapovězeny. O čemž jsme se při poslední návštěvě osobně přesvědčili. Zadržení, výslech, a byť jen teoretická představa barmského žaláře nám velkou radost nedělalo.
Právě při této poslední cestě, koncem roku 2019, jsme navštívili i nové hlavní město země, Nayipyitaw. Transkripcí přepisu jména je více, dá se říci, co mapa, to jiná varianta. Obecně při popisu cest po Barmě jsme rádi používali větu: „je to země veliká, přesuny dlouhé“. To samé platí i pro Nayipyitaw samotné. Pro objasnění začnu trochu více ze široka. Město se začalo stavět, tzv. na zelené louce, někdy v roce 2004-2005. Tento údaj bývá uváděn různě, šlo totiž o tajný projekt. Už za dva roky vše podstatné stálo a od roku 2008 bylo připravené dostát svému deklarovanému významu. Což je ovšem dodnes spíše sporadickým a nedotaženým záměrem. Z bývalého hlavního města Rangúnu (Yangon) se sem moc lidem nechce. Státní úředníci to dostali tzv. „rozkazem“, ti na výběr neměli. Odmítnutí a nesplnění pokynu pro ně znamenalo vězení anebo alespoň velké potíže. I tak řada institucí a zejména mezinárodních zastoupení, včetně ambasád, zůstala dodnes v Rangúnu.
Nayipyitaw vystavěla armáda a jí podřízené civilní společnosti. Z hlediska rozsahu prací to je nepředstavitelný výkon. Město bylo vystavěno na území deštného pralesa a rozkládá se na ploše přes 7 000km2 ! Což je pro orientaci obdélník o stranách 70×100 km. Pro představu a porovnání, např. celý plzeňský kraj má rozlohu 7 500km2. Jak říkám, Barma je veliká, přejezdy dlouhé. Přitom ve městě žije jen okolo 900 tisíc obyvatel. Během naší návštěvy asi byli v práci nebo doma, město totiž působí velmi pustým dojmem.
Jedním z míst, které jsme sem přijeli navštívit, bylo i vojenské muzeum, celým názvem „Defence Services Museum“. V hotelu objednaný taxik nás tam asi za hodinu odvezl. Připomínám, že Nayipyitaw je asi jediné město v Barmě, kde se dodržují dopravní předpisy. Všechny. Včetně omezené rychlosti. Hodina jízdy po poloprázdných silnicích a městských okruzích proběhla kupodivu dobře, čas jsme trávili pozorováním potěmkinovské absurdity tohoto místa. Část cesty vedla i po stále více populárnější a díky jednomu britskému motoristickému pořadu i již téměř legendární dvacetiproudé dálnici. Jde o 10 pruhů v každém směru. K čemu má sloužit lze těžko odhadnout. K běžné dopravě těžko. Možná snad jako záložní letiště?
Do objektu muzea se vjíždí impozantní bránou, vyvedenou zčásti ve zlatě. Po nezbytné kontrole cestovních pasů v recepci nás taxik odvezl k jednomu z pavilonů. Opět nejprve uvedu pár obecných informací k tomuto místu. Projekt celého města navrhli a rozdělili do několika celků s vlastním významem. Například: rezidenční, vládní, vojenský, apod. Navštívené muzeum, ačkoliv je vojenské, leží zřejmě v celku „rekreační, zábavný“, neboť hned vedle vyrůstá moderní sportovní stadion. Samotný pozemek, kde je postaveno, má rozlohu 244 ha, anebo srozumitelněji, 2,44km2. Takový čtverec o straně cca 1,5km. Mimo několika budov, postavených v opravdu impozantním stylu z betonu, mramoru, skla a leštěné žuly, je zde řada venkovních expozic s těmi rozměrnějšími exponáty. Už z rozměrů pozemku vyplývá, že pěšky se tady mezi expozicemi moc nechodí. K tomu máme taxik. Který ale jezdí podle předpisů…
V první navštívené budově, hned ve vstupním vestibulu, stál uprostřed jeden osobní automobil. Nejde o překlep. V místnosti o ploše více než dvou basketbalových hřišť stál osamoceně vůz sovětské výroby zn. ZIS, používaný jedním z prvních barmských vojenských vůdců. Bohužel popisky byly v barmštině, takže význam exponátu nám vysvětlil lámanou angličtinou vysloužilý voják, který zde pracoval jako ostraha. Možná toho generála ještě pamatoval. Vyprávěl o něm s velkou úctou a snad trochu i vznešeně. Jak je areál rozlehlý celkově, rozlehlé jsou i budovy a expozice uvnitř. Ačkoliv venku bylo opravdu teplo, uvnitř byla teplota příjemně snesitelná. Budov s vnitřní expozicí je tady několik. V každé je místo pro jiný vojenský obor. Letectví, pěchotní zbraně, ženijní technika, ale i radiový provoz nebo vojenská medicína. V jedné z vedlejších budov byla celá expozice věnovaná osvětě bohulibosti a zásluh barmské armády, potažmo nedávného režimu. To se ovšem dalo jen vytušit z celkové atmosféry místnosti, popisy a rozměrné tabule byly opět pouze v barmštině. Možná úmyslně, jinde byly nápisy většinou vícejazyčné.
Vystavená reálná technika je vhodně doplněná vitrínami s fotografiemi, některými významnými dokumenty, municí, chladnými zbraněmi nebo vyznamenáními a výložkami s hodnostním označením. V jedné budově bylo i několik figurín oblečených do všech možných typů vojenských uniforem. Expozice jsou doplněny i názornou ukázkou některých významných bitev. Tedy ve formě miniaturních pohyblivých dioramat i s popisem co, kdy a kdo provedl. Hezký a názorný nápad. V části věnované stavební činnosti jsou opět v podobě miniatur vystavené ukázky reálných barmských staveb, které armáda, resp. armádní režim nechal postavit. Jde nejen o mosty a přehrady, ale i velké investiční celky. V této části expozice vám dojde, jakou roli vlastně armáda v zemi měla a v upravené podobě začínajícího tržního hospodářství stále má. Na jedné straně šlo o opravdu krutou vojenskou diktaturu, na druhé o činnost přímo spojenou s rozvojem a výstavbou státu.
Zbraně zde vystavené jsou zčásti i historickým průřezem vojenské minulosti země. Od jednoduchých bazuk a malých děl, nošených mulami, přes chladné zbraně různých období a původu, krátké palné zbraně z Japonska, Ruska, Číny, Anglie nebo USA až po automobily, tanky, leteckou techniku, nebo lodě. Tím se částečně dostáváme na venkovní expozice, i když nemalá část vozidel je umístěna porůznu uvnitř.
Venkovních expozic je několik, rozdělených podle druhu zbraní. Jsou tady i opravdu velké kousky, tím mám na mysli několik menších námořních lodí. V části s leteckou technikou zaujme jeden exponát asi hned napoprvé. Stíhačka Spitfire. Nádherný stroj, možná jediný dochovaný v tomto koutě Asie. Opět se nám připomene relativně nedávná britská účast v této části Světa. Určitou kuriozitou je možnost volného vstupu do některých větších letadel na ploše.
Z návštěvy muzea vznikl krátký klip – ke shlédnutí na YouTube – zde
Vojenské muzeum v Nayipyitaw rozhodně stojí za návštěvu, milovník vojenské techniky a historie si to tady užije. Pouze při plánování je lepší si vyhradit na jeho návštěvu alespoň půlden, raději déle. Další komplikací může být i to, že město neleží na trasách běžných turistických tras a turistů sem také moc nejezdí. Co jsme se o tom bavili s místními, tak návštěvníci města jsou převážně obyvatelé Barmy a Číny.
Cesta do Barmy může být v současnosti komplikovaná změnou vnitřního režimu, který byl nastolen od 1.1.2021. Přesné podmínky neznám, turismus určitě vyloučený není, jen je to oproti naší poslední návštěvě zpřísněné.
Každopádně ze sousedního Thajska to je letecky jen kousek a země, jako taková, za návštěvu opravdu stojí.
Z návštěvy muzea vznikl krátký klip – ke shlédnutí na YouTube – zde