Prázdniny skončily, většina dovolených je za námi. A jaká byla ta vaše?

Přináším jeden příběh z ne úplně povedené dovolené.

Je léto. Přípravy na letní dovolenou vrcholí. Konečně se dočkáme vysněného odpočinku. Už se těšíme, nemůžeme se dočkat. Máme všechno připravené? Kufry, pasy, občanky, peníze… Všechno je nachystané k zítřejšímu odjezdu.

Sardinie – ostrov, do kterého se každý musí hned zamilovat. Místo, které se pyšní rajskými plážemi, tyrkysově modrým mořem a divokou přírodou. Nenadarmo se říká, že Sardinie je „Karibik Středomoří“.

Pro odlet do této destinace jsme zvolili Bratislavu. Jsme z Pardubického kraje, takže cesta není nijak daleká. Ve srovnání s českými letišti ušetří čtyřčlenná rodina několik tisíc korun. I když ceny letenek během prázdnin jsou stále vysoké. Ale co – děti mají dva měsíce volna, v práci je celozávodní dovolená, takže cesta musí být v hlavní sezóně. Už samotný odlet na tuto dovolenou byl tak trochu nevydařený. Čtrnáct dní před cestou jsem skončila v nemocnici s anafylaktickým šokem po vosím bodnutí. Cíl této dovolené je tedy jasný – odpočinek a moře.

Cesta na letiště probíhá bez problémů. Parkování máme kousek od letiště. Bratislavské letiště nám vyhovuje – když máte štěstí, je otevřený alespoň jeden stánek, jinak tam není nic. Ale děti aspoň nemají důvod otravovat, co všechno chtějí koupit… Více takových letišť! Problém ale může nastat, když na letišti musíte trávit několik hodin. To naštěstí není náš případ.

Letíme se společností Ryanair. Odlétáme přesně na čas a po necelých dvou hodinách přistáváme v Algheru. Zde si půjčujeme auto – pro nás zatím nevyzkoušená půjčovna Discovercars.com – Locauto. Až na frontu, kterou musíme vystát, jde všechno hladce. Dostáváme klíče a jdeme si pro naše nové auto na následujících sedm dní. Krásná bílá Cupra Formentor, najeto pouhých 1500 km – vůz, který voní novotou a budí pozornost. V tu chvíli ještě netušíme, že naše radost bude mít hodně krátké trvání.

První část týdne trávíme na severovýchodním pobřeží, ve městečku Golfo Aranci. Sardinia Blu Residence – tak se jmenuje náš apartmán. Rodinný penzion, milí domácí a pěkné pokoje. Zůstáváme tu čtyři noci. Po prvním rozkoukání vyrážíme hned druhý den na pláž Cala Sassari. Pláž vybírám já – dávám přednost těm přírodního typu, bez velkého zásahu člověka. Druhá polovička ale potřebuje mít poblíž alespoň nějaké menší občerstvení. Někdy je tahle kombinace dost neslučitelná…

Plážové tašky, ručníky, pití, sluneční brýle, potápěčské brýle, šnorchl, knížky… někdy jsme nastrojení jak vánoční stromeček. A samozřejmě všechno jistě využijeme – znáte to, co kdyby.

Hledáme místo na deku. Je docela plno, hodně plno. Nakonec nacházíme místo u kamene, bez stínu, sotva na jeden ručník. Všichni se těšíme do vody. Uf, voda je parádní – jemný písek, čistota, barva jako smaragd. Všechno probíhalo standardně až do chvíle, kdy si manžel poupravil plavky a zjistil, že ho něco tlačí v kapse. A do… v kapse má klíčky od auta! Nepanikaříme – to můžeme vždycky. Jde z vody, klíčky opláchne čistou vodou, aby odstranil sůl. Nechá je na sluníčku vyschnout a my si dál užíváme moře. Po chvíli mu to ale nedá a jde klíčky vyzkoušet do auta. Já s dětmi zůstávám na pláži. Čas utíká a manžel nikde. Posílám na parkoviště rychlou spojku. Rychlá spojka se vrací a říká: „Dnes asi tady nocujeme, auto nejede,“ s nádechem vtipu. Pomyslím si: jasně, legrace. Ale nedá mi to a jdu na parkoviště.

Tam sedí manžel v autě a stále někam telefonuje. Říkám si – tak klíče fungují, když je uvnitř. Následně mi vysvětluje, co je imobilizér. Pro ty, co nevědí (stejně jako já): v klíči je čip, který musí komunikovat s autem. Naše klíče ale po koupeli v moři přestaly komunikovat – a po chvíli přestává komunikovat i manžel.

Voláme na zákaznickou linku. Bohužel, když začneme slovy: „Hello, do you speak English?“, na druhé straně se ozve jen pípnutí a hovor je ukončen. Druhý pokus – stejné. Až na potřetí narazíme na operátora, který mluví anglicky. Vysvětlujeme, co se stalo, že nejde nastartovat. Nikdo se moc neptá a oznamují, že někoho posílají. Mysleli jsme, že přijede servis a pokusí se auto opravit. K našemu překvapení dorazí odtahovka. Pán nic neřeší, natáhne auto na podval a říká, že si máme zajistit nové.

Super. Auto máme z letiště Alghero, asi 160 km daleko. Naštěstí zjišťujeme, že další pobočka naší autopůjčovny je v Olbia, přece jen blíž. Voláme taxíka, aby nás tam odvezl. Bohužel jsme v Itálii a tady probíhá siesta. Výsledek? Nikdo nám telefon nezvedá. Několik čísel, a nic. Jeden to dokonce típnul, když jsme začali anglicky.

Našich bezradných tváří si všimne řidič odtahovky. Ptá se, jestli potřebujeme pomoc. Vysvětlujeme, že se nemůžeme dovolat taxíku. Řidič vytočí to samé číslo co my – a na první dobrou se italsky domluví. Po chvíli nám říká: „Za 15 minut ho máte tady.“ Sláva, první problém vyřešen! A skutečně, taxík přijíždí do 15 minut. Řidič anglicky moc neumí, ale pochopí, že potřebujeme na letiště do Olbia. Nasedáme celá rodina a vyrážíme. Manžel jde vyřizovat výměnu auta. Nic nestandardního – vyplní formulář, pár formalit, a věc je vyřešená. Dostáváme nové auto. Tentokrát už jsme nedůvěřiví, proto odjíždíme se starším vozem.

Za dnešek toho máme dost, a tak míříme rovnou na ubytování. Je podvečer, ale stíháme ještě rychlé koupání v bazénu – přece jen toho vodního osvěžení dnes moc nebylo. Večer si připíjíme na dnešní těžký den a s úsměvem vzpomínáme na celou situaci. Uvidíme, co nám ještě z půjčovny přijde za účet. Tím se ale teď nezatěžujeme a přejeme si jediné – aby zbytek dovolené už probíhal bez problémů.

Další ráno volíme výlet autem na severní pobřeží, na mys Capo Testa. Jedná se o krásný, členitý poloostrov spojený se Sardinie úzkou šíjí, kde se nacházejí malé, nádherné plážičky. Z ubytování to máme cca 1,5 hodiny cesty. Plán je jasný – nejdříve procházka po poloostrově a pak koupání na těchto plážích. K našemu údivu se ale situace rychle mění hned po příjezdu. Ani neparkujeme – není totiž kde. No dobře, obracíme se, sjíždíme zpět a zkoušíme druhý pokus… výsledek stejný, prostě dnes nezaparkujeme. Je kolem půl 12, asi pozdě na toto místo. Náš značně nervózní řidič je dosti vytočený, tak do třetice parkování se ani neodvážím vyslovit a rychle odjíždíme z této přeplněné oblasti. Možná špatný den, špatná hodina, nebo prostě všechno špatně. Rychle hledám náhradní program a nacházím pevnost Fortezza Monte Altura.

Fortezza Monte Altura je skutečná opevněná citadela, postavená v roce 1887 za účelem kontroly a ochrany severovýchodního pobřeží Sardinie. Je to dokonalá kombinace stálezelené středomořské vegetace, skal přirozeně vystupujících z hradeb a samotné konstrukce z místního kamene, která dokonale splyne s typickou „měsíční“ krajinou. Po více než 200 letech si pevnost stále uchovává dobrou kondici a nabízí návštěvníkům všechny prostory z minulosti – sklady, muniční sklady, ubikace důstojníků, poddůstojníků a vojáků, ubytovny, kde se stravovali, prádelny, střelnice a telegrafní kancelář.

To zní dobře. Historii máme rádi, proto míříme na nejbližší parkoviště. K našemu překvapení přijíždíme ve špatnou dobu – opět během odpolední siesty, a tím je informační stánek se vstupenkami uzavřen. Super, začínám být na ty jejich siesty alergická. Takže jdeme po schodech nahoru a koukáme přes bránu na pevnost. Alespoň ty výhledy cestou nahoru jsou úchvatné. Ze samotné citadely jsme ale nic neviděli, a tak se vracíme zpět na parkoviště. Cestou dolů si všímám pěšinky vedoucí k vyhlídce. Jdeme ji prozkoumat. Okruh není dlouhý – jen několik desítek metrů. Nikdo tu není, klid, sedáme na skálu a dáváme si lehký oběd z batohu. Pohledy na moře jsou překrásné. Trochu se tu uklidňujeme. Najednou všechen hněv z přeplněného mysu i ze zavřené citadely je pryč. Po nabažení se výhledů se vracíme zpět na apartmán.

Cestou ještě zastavíme ve městečku Palau. Fotíme se jen u písmen s názvem města a opět obdivujeme nádherný výhled.

Poslední den v severovýchodní oblasti volíme výlet člunem. Přes našeho domácího si půjčujeme motorový člun, který můžeme řídit sami. S těmito čluny máme už nějakou zkušenost – párkrát jsme je půjčili a vždy to stálo za to. Půjčujeme člun na celodenní plavbu, bez nutnosti vlastnit licenci. Dostáváme instruktáž a mapku, kam můžeme plout. Dle doporučení poplujeme k ostrovu Molara, vzdušnou čarou asi 18 km na jih. Plujeme však spíše kolem pobřeží, takže kilometry narůstají. Pro jistotu máme dvě nádrže s benzínem. Moře je klidné a užíváme si plavby – děti si zkouší řídit. Na různých pěkných místech zastavujeme a koupeme se. Když přijíždíme k ostrovu, je tu spousta malých lodí – možná stovky, nebo alespoň větší desítky. Z některých hrají hlasité songy, z jiných se lidé koupou. Vládne tu příjemná atmosféra. Koupeme se, šnorchlujeme, svačíme a užíváme si vody

Najednou se otočíme a nad pevninou vidíme šedý opar. Slunce se ztrácí, vše utichlo a lodě se začínají vracet do přístavu. Přichází náhlá změna počasí, bez varování. Moře se začíná houpat a my jedeme, co to dá, zpět k pevnině, odkud máme loď půjčenou. Loď skáče, vlny se zvětšují a nervozita na palubě roste. Nelča se bojí, Matěj se směje. Sahám pod sedačky pro záchranné vesty a oblékáme je dětem. Chytáme věci, co máme po lodi – vše už začíná být dosti vážné. Při zpomalení loď tolik neskáče, ale hned nás dohání vlna zezadu. První nádrž s palivem nám dojde snad v tom nejhorším místě – tam, kde cestu kříží trajekt. No to nám ještě scházelo. Manžel však rychle přepojuje hadičku do druhé nádrže a opět se rozjíždíme. Trajekt je naštěstí stále daleko.

Loď skáče a já přesedám doprostřed, narážím prsty nohou do hrany kormidla. Au! Bolest. Nicméně nic nedávám znát a pokračujeme v dobrodružné cestě k přístavu. Když se blížíme k pláži, odkud jsme loď půjčovali, přijíždí k nám jiná loď a říká, že nás doprovodí na vrácení – asi nějaká pobřežní stráž. Loď se má vracet na pláži, odkud jsme ráno vyjížděli, ale moře je příliš neklidné a až na pláž se nedostaneme. Nakonec k nám vyskočí kapitán záchranné lodě a zajede s námi pár metrů od pláže, kde vyskáčeme do vody, držíme věci nad hlavou – alespoň peněženku a mobily. Uf, jsme na zemi! Než jsme loď vrátili, museli jsme ještě dotankovat obě nádrže do plna. Vylézáme z vody na pláž a jdeme si dát do baru něco ostřejšího na srovnání žaludku. Když došlapuji, zjišťuji, že mě bolí palec na noze – asi jsem si ho na lodi ukopla. No super, doufám, že to rozchodím.

Děti ještě chvilku blbnou ve vlnách, počasí se zlepšuje a moře se zase stává klidné. Nám ale tento zážitek stačí – a myslím, že delší dobu si člun znovu nepůjčíme.

Večer balíme a zítra přejíždíme opět blíže k letišti Alghero na severozápadu ostrova. Ráno se probouzím a je jasné, že dnes chodit nebudu – palec na noze je fialový a nateklý. Došlapuji opatrně, dobalíme poslední věci a vyrážíme na druhou stranu ostrova do hotelu Portoconte, kde nás čekají poslední čtyři dny naší dovolené. Plán zbytku dovolené je jasný – říká se tomu nicnedělání. Nicméně nejsme úplně plážoví povaleči, takže nás čeká ještě pár turistických atrakcí.

Druhý den vyrážíme do hlavního města Alghera. První, co hledáme, je lékárna – koupit tejpovací pásky a nějakou dlahu na palec. V lékárně necháváme majlant – jen tejpovací páska stála snad 700 Kč. Na lavičce palec tejpuju a hned se chodí lépe. Na větší turistiku to ale stále nevidím.

Přicházíme do starého města a hned na začátku stojí koňský povoz. Normálně bychom tuto atrakci nevyužili, ale noha bolí jako čert, takže se slituji sama nad sebou a udělám radost alespoň naší Nelče. Nasedáme a jedeme. Vidíme hlavní památky ve městě – cesta trvá cca 3/4 hodiny, ale na první seznámení to stačí.

Po ukončení musíme jít samozřejmě nakoupit suvenýry. V této zálibě dominuje naše dcera – koupila by všechno. Typický suvenýr ze Sardinie jsou šperky z červeného korálu. Kupujeme dva náramky a chystáme se k odjezdu na hotel.

Hotel Portoconte je pěkný, novější hotel. V celku jsme spokojeni, až na jejich polední siestu. Poprvé vidíme v Itálii, že pauza je i u bazénu – plavčík ve 13:00 vystaví ceduli se zákazem koupání a sundá ji až v 15:00. Během této doby se opravdu nikdo nekoupal. Na nás to působilo zvláštně, ale respektujeme to.

Hlavní jídla se v restauraci volí z výběru z menu – opravdu italská kuchyně. Většinou objednáváme více druhů jídel, protože děti často zjistí, že jim objednané jídlo nechutná. Takže často jíme to, co jsme si ani neobjednali – znáte to, ne? Co jsme ale viděli poprvé, bylo, že na lahve s vodou, vínem nebo sektu, pokud je večer nedopijete, vám přinesou cedulku s číslem stolu a při další večeři vám ji znovu přinesou. Dobrý nápad na šetření s nápoji.

Poslední den máme naplánovanou návštěvu Neptunovy jeskyně. Doufáme, že už budu moct trochu více chodit, protože do jeskyně vede 600 schodů. Tyto schody zvané Kozí vedou až k jeskyni, která je pár metrů nad mořem.

Jedná se o více než 1 km dlouhou jeskyni s rozlehlými dómy, stalagmity i stalaktity a 120 metrů dlouhým podzemním slaným jezerem, které je jedním z největších v Evropě. V dolní části je i kotviště lodí. Popravdě jsem byla ráda, že jsme šli po schodech – výstup z lodě byl dosti dobrodružný.

Prohlídka byla krásná, ale pokud pocházíte ze země, kde jsou krápníkové jeskyně na každém kroku, nemůžete ji srovnávat. Podle legendy, jak již název napovídá, zde žil bůh Neptun, vládce moří. Cesta nahoru z jeskyně dala zabrat – 600 schodů je opravdu 600 schodů. Když vylezeme nahoru k parkovišti, ještě si užíváme scenérii tohoto krásného místa.

Jedná se o mys Capo Caccia. Vápencové útesy vystupují až 170 m nad moře a na úzkém výběžku pevniny vytvářejí pohádkovou podívanou.

Cestou zpět se ještě zastavujeme u jedné z několika památek Nuraghe. Jedná se o stavby z balvanů uspořádané do kruhu; na celém ostrově se jich nachází asi 7000. Jejich stáří se odhaduje na 3,5 tisíce let a postavila je civilizace Nuraghů, ještě před Římany.

Tak to byla naše poslední zastávka na této dovolené.

Dovolená nám skončila a ráno nás čeká brzký odlet zpět do Bratislavy.

A jak to všechno dopadlo?

• Auto – z půjčovny nám po měsíci přišel účet na 450 euro s odůvodněním, že klíče byly poškozeny slanou vodou. Uplatnili jsme pojištění sjednané u autopůjčovny a vše nám proplatili, včetně taxíka (50 euro).
• Palec u nohy – dle rentgenu byl zlomený ☹, nicméně postup léčení byl stejný: ledování a fixace.

I taková dovolená nemusí znamenat konec cestování. Naopak – získáte nové zkušenosti v neobvyklých situacích.

Moje tipy:

Motto na konec:

Jeli jsme za odpočinkem k moři, ale místo toho jsme testovali imobilizér, taxíky během siesty, pevnost palce u nohy a odolnost žaludku na rozbouřeném moři.

Sardinie? All inclusive zážitků, na které se nezapomíná.

****