Jihozápad středomořského ostrova Sardinie patří k jeho nejméně navštěvovaným částem. Krajina tu působí drsněji než na známých plážích severu. Místo hotelových resortů tu stojí staré hornické vesnice, mezi kopci se skrývají opuštěné doly a pobřeží tvoří dlouhé úseky útesů, kde vítr a moře určují rytmus dne.

Právě touto krajinou prochází Cammino Minerario di Santa Barbara – dálková trasa, která sleduje staré cesty mezi hornickými městy, pobřežními vesnicemi a zapomenutými údolími v oblasti Sulcis-Iglesiente.

Putování po této stezce není jen turistický trek. Je to cesta krajinou, která byla po staletí formována těžbou kovů a prací tisíců horníků. Opuštěné doly, rezavé konstrukce těžních věží i malé kaple zasvěcené svaté Barboře připomínají dobu, kdy byl tento region jedním z průmyslových center Sardinie.

Co je Cammino Minerario di Santa Barbara

Cammino Minerario di Santa Barbara je dálková poutní trasa vedoucí jihozápadní částí Sardinie. Celý okruh měří přibližně 500 kilometrů a je rozdělený do zhruba třiceti etap.

Cesta propojuje historické hornické oblasti regionů Sulcis-Iglesiente a Guspinese. Právě zde se nachází jedna z nejstarších těžebních oblastí Evropy. Archeologické nálezy ukazují, že zdejší ložiska kovů lidé využívali už před několika tisíci lety.

V 19. a na začátku 20. století patřila tato část Sardinie mezi nejvýznamnější hornické regiony Itálie. Vznikaly nové doly, železniční tratě i celé hornické osady. Když těžba postupně skončila, zůstala po ní krajina plná průmyslových památek a opuštěných staveb.

*

Dnes se staré hornické stezky proměnily v poutní cestu. A pro mnoho cestovatelů je to jeden z nejautentičtějších způsobů, jak poznat Sardinii mimo známé turistické trasy.

Trasa je pojmenována po svaté Barboře, patronce horníků, jejíž kaple a svatyně se na mnoha místech regionu dodnes nacházejí.

Základní informace o trase

Praktické info – rychlý přehled

Délka trasy: cca 500 km
Počet etap: přibližně 30, délka mezi 15 a 25 kilometry
Start / cíl: Iglesias, historické centrum zdejšího hornictví
Typ trasy: okruh
Nejlepší období: jaro a podzim

Velká část stezky vede mimo asfaltové silnice. Cesta využívá staré hornické stezky, lesní cesty a pobřežní pěšiny. Díky tomu má putování velmi přírodní charakter a na mnoha místech působí překvapivě divoce.

Na rozdíl od známých poutních tras, jako je například Camino de Santiago, je tato cesta zatím relativně málo navštěvovaná. I v hlavní sezoně se může stát, že během celého dne potkáte jen několik dalších poutníků.

Trasa je otevřená nejen pro pěší, ale i pro cyklisty nebo jezdce na koních. Nejčastější variantou však zůstává klasické pěší putování.

Stezka se během několika dní dokáže proměnit z horské cesty mezi dubovými lesy v úzkou pěšinu vysoko nad mořem.

Pobřeží a útesy

Jedny z nejdramatičtějších úseků cesty vedou podél pobřeží mezi městy Nebida a Buggerru. Stezka se zde drží vysoko nad mořem a nabízí dlouhé výhledy na útesy a skalní věže vystupující z vody.

Jedním z nejznámějších míst je pobřeží u Masua, odkud je vidět skalní útvar Pan di Zucchero, jeden z nejvyšších mořských útesů ve Středomoří.

Staré hornické oblasti

Další část trasy vede přes historické hornické regiony. V okolí Montevecchio nebo Ingurtosu stojí dodnes opuštěné doly, staré administrativní budovy i dělnické domy.

Procházka těmito místy působí trochu jako cesta do minulosti. Mnoho staveb zůstalo téměř beze změny od doby, kdy zde pracovali poslední horníci.

Duny Piscinas

Jedním z nejneobvyklejších míst na trase jsou duny u Piscinas. Tento rozsáhlý systém písečných dun patří mezi největší ve Středomoří.

Písek zde vytváří kopce vysoké až několik desítek metrů a krajina připomíná spíše malou poušť než typické středomořské pobřeží.

Nejzajímavější místa na trase

Jedním z největších kouzel tohoto treku je jeho proměnlivost. Během několika dní se krajina dokáže výrazně změnit. Jednou jdete mezi starými hornickými budovami, jindy po úzké stezce vysoko nad mořem a o pár etap dál se cesta ztrácí mezi písečnými dunami.

Právě tato rozmanitost dělá z jihozápadní části Sardinie jeden z nejzajímavějších regionů ostrova. Následující místa patří mezi ty, na které většina poutníků vzpomíná ještě dlouho po návratu.

Nebida a pobřežní útesy

Malá vesnice Nebida leží vysoko nad mořem na okraji bývalé hornické oblasti. Už při příchodu do vesnice je zřejmé, že zdejší krajina je jiná než ve většině Sardinie. Strmé svahy klesají přímo do moře a staré hornické budovy připomínají dobu, kdy se zde těžily kovy.

Z vyhlídek nad vesnicí je jeden z nejznámějších pohledů na celé trase. V moři vystupuje osamělá vápencová skála Pan di Zucchero, která patří mezi nejvyšší mořské útesy ve Středomoří. Pohled na ni se během dne proměňuje – ráno je skála zahalená v měkkém světle, večer se její silueta ostře rýsuje proti zapadajícímu slunci.

Úsek mezi Nebidou a nedalekým městečkem Masua patří k nejfotogeničtějším částem celé trasy.

Masua a staré hornické pobřeží

V minulosti patřilo Masua k nejdůležitějším přístavům pro export rudy. Dodnes zde stojí výrazná stavba Porto Flavia, unikátní systém tunelů vytesaných ve skále, který sloužil k nakládání vytěženého materiálu přímo na lodě.

Dnes působí celé místo téměř opuštěně. Staré těžební budovy stojí mezi skalami a pobřeží má divoký charakter. Cesta zde vede vysoko nad mořem a nabízí dlouhé výhledy na pobřeží i na skalní věž Pan di Zucchero.

Pro mnoho poutníků je právě tento úsek jedním z okamžiků, kdy si uvědomí, jak silně se zde prolíná příroda s industriální historií.

Buggerru – hornické město u moře

Další významnou zastávkou na trase je město Buggerru. Na první pohled působí jako klidná přímořská vesnice s malým přístavem a dlouhou pláží.

Historie místa je ale mnohem dramatičtější. Buggerru bylo jedním z center sardinského hornictví a na začátku 20. století zde pracovalo několik tisíc horníků. Právě zde také v roce 1904 došlo k jedné z nejznámějších dělnických vzpour v italských dějinách.

Dnes je město příjemným místem k odpočinku mezi etapami. Přístav, malé restaurace a pláž vytvářejí atmosféru, která je příjemným kontrastem k divoké krajině okolních útesů.

Duny Piscinas

Jedním z nejpřekvapivějších míst na trase je oblast Piscinas. Krajina se zde dramaticky mění. Místo skal a hor se objevují obrovské písečné duny, které patří mezi největší ve Středomoří.

Vítr zde během staletí navršil písek do kopců vysokých až několik desítek metrů. Duny se postupně přesouvají směrem k moři a vytvářejí krajinu, která připomíná malou poušť.

Když se poutník po několika dnech mezi horami a starými doly dostane do této části pobřeží, působí to téměř surrealisticky. Písek, moře a ticho vytvářejí úplně jinou atmosféru než zbytek trasy.

Montevecchio a Ingurtosu

Další silnou částí cesty jsou staré hornické oblasti kolem měst Montevecchio a Ingurtosu.

Obě místa patřila kdysi k největším těžebním komplexům na Sardinii. Dodnes zde stojí rozsáhlé průmyslové areály – administrativní budovy, dělnické domy, kostely i technická zařízení dolů.

Procházet se těmito místy znamená vstoupit do krajiny, kde se historie neztratila. Mnohé budovy zůstaly téměř tak, jak je opustili poslední horníci.

Právě zde si člověk nejvíc uvědomí, že Cammino Minerario di Santa Barbara není jen přírodní trek. Je to cesta krajinou, kde lidská práce zanechala výraznou stopu.

***

Kdy vyrazit

Jihozápad Sardinie má typické středomořské klima. Léta jsou horká a suchá, zimy mírné a větrné. Pro putování po Cammino Minerario di Santa Barbara jsou proto nejvhodnější dvě období.

Nejlepší podmínky bývají na jaře, přibližně od března do května. Krajina je po zimě zelená, teploty jsou příjemné a dny dostatečně dlouhé. Právě v této době působí hornické kopce i pobřeží nejživěji.

Druhým ideálním obdobím je podzim, zejména září a říjen. Moře je stále teplé, turistů je méně než v létě a teploty jsou pro chůzi velmi příjemné.

Letní měsíce mohou být naopak náročné. Teploty na jihozápadě Sardinie často přesahují 30 °C a některé etapy vedou krajinou bez většího stínu. Pokud se na cestu vydáte v létě, je dobré začínat brzy ráno a počítat s delšími pauzami během dne.

Jak se na trasu dostat

Nejjednodušší cesta na trasu vede přes hlavní město Cagliari na jihu ostrova. Město má mezinárodní letiště a pravidelné spojení s mnoha evropskými destinacemi.

Z Cagliari se dá pokračovat vlakem do města Iglesias, které bývá nejčastějším výchozím bodem celé trasy. Cesta vlakem trvá přibližně hodinu a spoje jezdí několikrát denně.

Další možností je pronájem auta. Ten dává větší flexibilitu při plánování etap a návratu z trasy, zejména pokud nechcete projít celý okruh. Silniční síť v této části Sardinie je dobrá a většina míst na trase je dostupná autem.

Ubytování na trase

Na rozdíl od některých známých poutních cest, jako je například Camino de Santiago, není infrastruktura na Cammino Minerario di Santa Barbara tak hustá. Přesto je dnes na většině etap možné najít ubytování.

Nejčastější variantou jsou malé rodinné penziony, B&B nebo apartmány v místních vesnicích. V některých místech existují také ubytování určená přímo pro poutníky.

Ve větších městech, jako jsou Iglesias, Buggerru nebo Arbus, je výběr širší a zahrnuje i malé hotely.

Protože některé etapy vedou poměrně odlehlou krajinou, je dobré ubytování rezervovat předem, zejména v hlavní sezoně.

Navigace a oficiální aplikace

Trasa je v terénu většinou dobře značená. Směr ukazují značky se symbolem kladívka a krumpáče – tradičního znaku hornictví.

Při plánování i samotném putování se ale velmi hodí oficiální mobilní aplikace Cammino Minerario di Santa Barbara, která je dostupná pro Android i iOS.

Aplikace obsahuje:

• detailní mapy trasy
• GPS navigaci
• informace o jednotlivých etapách
• seznam ubytování a služeb na trase

Velkou výhodou je možnost používat mapy offline, což se hodí zejména v odlehlejších částech trasy, kde nemusí být mobilní signál vždy spolehlivý.

Někteří poutníci využívají i GPX soubory v Komoot nebo Mapy.com pro ještě větší jistotu v odlehlých úsecích.

***

Pokud vás tato zajímavá a nádherná trasa zaujala a nechce se vám připravovat její itinerář, počkejte si na další díl tohoto příspěvku. Přineseme vám rovnou jeho dvě verze.

***