Ráno se probouzím lehce po osmé. Sousedi ještě nevstávají, všude je klid. Dnes musím vyřešit menší, ale dost důležitý problém. Musím si vyprat. Při plánování cesty mě napadla i tato nutnost, a tak už doma jsem s předstihem zjišťoval možnosti. Našel jsem firmu, co má po zemi řadu poboček prádelen. Takových těch samoobslužných. 24pesula myslím. A nejsevernější je tady v Rovaniemi. Ještě koukám na předpověď a zjišťují, že buď doháním nějaký déšť já anebo on si na mne vždycky počká. Prostě průběžný déšť různých intenzit je na několik příštích dnů pro mne jistota. Odtud na Nordkapp už to dám jen s jednou mezizastávkou. Na jezeru Inari. Pěkně podle původního cestovního rozvrhu. Ok, dost přemýšlení, jde se prát.
Auto měním na cestovní verzi za pár nacvičených minut a potichu, abych nevzbudil okolní spáče, vyrážím do města. Prádelna je v jednom z místních obchodních center a já mám děsnou kliku. Dvě nejmenší pračky jsou volné. Stačí mi tedy jen jedna, pral jsem před týdnem v Rize. Návod ve finštině je hračka, vhazuji prádlo, zavřu dekl, volím program a kartou zacvakám asi 6 éček (platební kartou platím požadovaný obnos ve výši 6 euro). Na displeji se zobrazuje časový údaj 30 minut, což mi dává dost prostoru na nějaký drobný nákup v místním supermarketu. Nakonec je to ovoce, sendvič k snídani a dvě lahve vody.
Prádlo je vyprané opravdu dočista, jen musím počkat na volnou sušičku. Za necelou půlhodinu mám usušeno a k tomu i další zážitek za sebou. Je nějakých 11:30 hod a přede mnou asi 330 km k jezeru Inari. Jelikož se opět drobně rozpršelo, prohlídka města odpadá. Jen na vysvětlenou. Nemám nic proti dešti ani procházkám v něm. Pouze nemám kde usušit mokré oblečení. Krátké procházky řeším při pauzách v jízdě, tedy pokud neprší.
V navigaci nastavuji nový cíl a vyjíždím z parkoviště. Jen mne napadá, že je tady vesnička Santy Clause. Takový ten místní „Disneyland“. Je to cestou, takže po chvíli zastavuji i tady. Toto místo nelze přehlédnout. Návštěvníky a tedy i mě, vítá velký nápis, včetně označníku Severního polárního kruhu. Parkoviště je celkem plné, u jedné z budov vidím i dvě auta pražáků. Samozřejmě si dělám pár povinných fotek, v restauraci si dávám jedno místní překapávané černé kafe a nemůže chybět návštěva prodejny suvenýrů. Klasická předražená turistická past. Však i já si do auta odnáším plnou hrst drobnosti, které jinde nekoupíte. A o tom to je. Musím uznat, že občas jsou mi podobné pasti asi i sympatické.
Jak už jsem jednou psal, tato část Finska je naprosto jiná než ta jižní. Je to přeci jasné, je za polárním kruhem, že? Říká se jí Lapland, u nás Laponsko. Příroda je tu krásná, lidského osídlení pomálu. Už kousek na sever od Rovaniemi mne silnice vede podél nádherné řeky. Nejprve mám dojem, že to jsou jezera, jenže to právě ta řeka místy vytváří slepé odbočky a dlouhé a široké ohyby. Navíc je v ní řada ostrovů. Nádhera. Kdybych nejel k Inari, možná bych tu zabivakoval. Tuto možnost mi tak trochu bere i déšť. Drobný, ale otravný. Kdyby ale někdo plánoval cestu tímto směrem s nějakým slušným a dospělým obytným autem, určitě si nějaké klidné zákoutí s opravdu nádherným výhledem najde. Nakonec ona ta krása je možná i v té deštivé surovosti. Šedivé mraky tomu dávají takový severský šmrnc. Zkouším to fotit mobilem, ale nejde to. Obraz prostě nevynikne. Z hlavy mi to ale nikdo neodmaže. Možná až časem ti dva Němci. Muller a Thurgau…
Silnice je poloprázdná (doslova) a tak mám dost času si užívat luxusně krásné okolí a kochat se výhledy. Mimoděk mne napadne výrok z jednoho filmu: „Měli jste sem poslat básníka, jen ten by tu krásu uměl popsat!“
Jak si tak jedu, jeeee, vidím soba. Jen tak si stojí uprostřed silnice, občas se natočí jako modelka a prohlíží si protijedoucí auto, co muselo prakticky zastavit. Taky budu brzdit, jen musím dát pozor na motocyklistu, jedoucího za mnou. Aby si pak sob nepřišel prohlížet nás dva… Opatrně projíždím kolem něj, mobil vytahuji z držáku, vypínám navigaci, podřazuji, dávám pozor na motorku, na soba a fotím! Mám ho. Krásný kousek. Malý, ale první! No jo, asi budu muset dávat víc bacha. Běhají si tu volně, o nějakém velkém ostychu nemůže být ani řeč. A za chvíli vidím skupinku čtyř dalších, pasoucích se u krajnice.
Jak kilometry pomalu přibývají, mám za chvíli dojem, že za těch několik málo desítek minut jízdy jsem viděl víc sobů tady než letos jelenů u nás. Jeden sob byl teda opravdu krásný. Velký samec s nádherným parožím. Nejsem myslivec, ale byl to určitě nějaký x-nácterák. Zároveň musím uznat, že potencionální, nicméně reálná přítomnost soba na silnici je lepší regulátor rychlosti než jakýkoliv počet rychlostních radarů. Možná i proto tady žádné nejsou. Anebo je to tím, že by jim spíš v zimě zamrzly…
Cestou několikrát zastavuji a celkem rád se vždy vracím do auta. Mám kraťasy, a to je pro komáry a jinou drobnou všudypřítomnou havěť výzvou. Všechny teda neštípou, ono ale stačí, když to po vás leze anebo když najednou vejdete do minimračna drobných mušek, či co to bylo. Však mi doma kamarádi dobře radili, abych si nezapomněl repelent.
Víc a víc na sever se krajina mění stále zřetelněji. Lesy tu jsou pořád, jen se mění jejich struktura, složení a hustota. Prostě tajga. V jednom místě, kousek za takovým pěkným srubovým hotelem, najednou přibývá bříz. Zřejmě jde o nějakou zajímavou přírodní oblast, což mi za chvíli potvrzuje i několik nápisů u silnice a vjezdní brána někam…. Mezi stromy… Po chvíli vidím i odbočku do místního lyžařského centra. Zároveň v těchto místech normálně kempuji lidé. Jen auto, stan mezi stromy a pobíhající děti kolem postávajících rodičů. Dokonce potkávám i v lese utábořené cyklisty. Je jich tu celkem dost – těch dálkových. Mají jen lehký tarp (přístřešek, celtu), kola opřená o strom a odpočívají. Na podobný sportovní výkon fakt musí být nátura. Dva bágly na přední vidlici, dva vzadu, a ještě na nosiči. A dupou a šlapou. Fakt obdivuhodné.
Vjíždím do Ivalo, posledního města před jezerem Inari. I místní názvy se postupně mění a získávají takový jiný a libozvučný zvuk. V Ivalo by mělo být i letiště, takže obecně asi není nutné jet po vlastní ose až sem. Třeba se tu dá i půjčit auto. Před výjezdem z města si na křižovatce nelze nevšimnout odbočky vpravo, tj. na východ. Murmansk 303 km. Rusko je tady opravdu „za rohem“. Ono i východní okolí jezera Inari, kam jedu, už spadá do ruského území.
Podle navigace se blížím k dnešním cíli, jezeru Inari. Jenže mne ještě čeká něco úžasného. Najednou totiž vjíždím do opravdové pohádky. Menší jezera, či zálivy větších, nevím, jsou jednou vpravo, pak zase vlevo. Jsou na nich krásné menší ploché ostrovy, řídce porostlé nízkými stromy. Silnice, co je jen o něco málo výš než okolní vodní hladina, se do toho vlní vlevo, vpravo, nahoru i dolů. Znám rakouská jezera, ale tohle je opravdu jiná liga. Zvažují, že tady někde zaparkuji a zůstanu přes noc. I místa by se našla. Jedu si a kochám se. Fakt super! Napadá mě, že bych to mohl natočit na goučko připevněné na přísavku na kapotě. Abych to ukázal i doma. Jenže to se ukazuje jako lichá představa, protože v tu chvíli tyto malá jezera končí.
Ještě asi 5 km a jsem pro dnešek v cíli. Dnešní bivak řeším v místním campu. 23 euro za auto a mou maličkost. Nádhera. Ale co je důležitější? Nevíte? Já ano! Sprcha. S teplou vodou!! K tomu možnost doplnění pitné vody do kanystrů. Koupání v jezeře atd… Každopádně je tu příjemných 19 stupňů Celsia a prozatím neprší.
Majitel campu mne zavedl na mé místo, poděkoval jsem mu a já se tu můžu na dnešní noc krásně zabydlet. Parkuji u řady stromů s jezerem na dosah. Je tu klid a po lehkém protažení se už řeším, co dál. Pěkně popořadě…
Nejdříve vytahuji dron a jdu se proletět a udělat pár záběrů. Trošku zlobí kompas a GPS, což zpraví kalibrace. Prostě tak severně ještě dron nelétal, a tak se musí nejprve ujistit, kde to vlastně je. Naprosto mu rozumím, je to úplně jiný Svět. Létám asi 20 minut, nikdo si mě nevšímá. Pohoda. Fotky i videa mám, s touhle fází jsem spokojený. Obloha ovšem nějak tmavne, takže to všechno urychluji. Koukám na předpověď a za hodinu by mělo sprchnout. Takže ještě uvařit a ideálně i přepnout na „car ala sleep“, jinými slovy si ustlat.
Všechno stíhám, večeři a dokonce i sprchu. Hned a rád zapomínám na vlhčené ubrousky. Zpátky k autu dobíhám z umývárny už za drobného mrholení, a tak o to rychleji zalézám do sucha dovnitř. Cítím příjemnou únavu a celkově dobrý pocit. Dnešek opět vyšel. Na střechu dopadají kapky severského deště a já si ležím v teplém spacáku u jezera, jehož název jsem před několika měsíci neznal. Ani netušil, že existuje. Urovnám si polštářek a začínám psát dnešní zážitky. Časem si vzpomenu i na jiné.
Najednou je 23:08 hod a venku je normální světlo. Už se opravdu nedivím, proč mají ve Skandinávii problémy s alkoholem a zvýšeným počtem depresí. Půlku roku světlo a druhou zase tmu. Každopádně polární záři uvidím nanejvýš na místních pohlednicích. A to mě čeká ještě dalších 380 km na sever. K ještě intenzivnějšímu prožitku této přirozené přírodní normálnosti. Ještě, že mám s sebou ty klapky na oči. Pro dnešek dobrou, zítra už jedeme do Norska.
