Ráno v poklidu posnídáme a potom dole na hotelové recepci čekáme na dohodnutý taxík, který nás dnes bude vozit po památkách. Domluvené jsou samozřejmě místní pyramidy, Sfinga a potom na jih od města ještě Sakkára a původní starobylé hlavní město Egypta, Memphis. Osobně se těším do Sakkáry. Ani ne tak kvůli zdejší stupňovité pyramidě, ale kvůli jinému místu – Serapeu.
V dohodnutý čas plus 20 minut navíc, přijíždí očekávaný taxík s naším průvodcem. Normální osobní auto. Seznamujeme se, usedáme na zadní sedadla a vyrážíme za dnešním dobrodružstvím.
Vjezd do gízského pyramidového komplexu je v současnosti na úplně jiném místě, než před necelými dvaceti lety, kdy jsem tu byl poprvé. Od té doby celý prostor oplotili a výsledkem je i tento nový vchod a vjezd. Z dopravního hlediska je to určitě vhodnější, vyhýbá se staré zástavbě a přímo navazuje na obchvat.
U vchodu vzniká mírný zmatek, obsluha opět vyžaduje „bakšiš“. Někdy je to už otravné. Teď je to za malou skleněnou kouli, kterou přítelkyně používá při fotografování. A sklo se údajně do komplexu vnášet nesmí. Náš průvodce vše vyřizuje „ze svého“ a konečně jsme uvnitř. Auto už čeká a my popojíždíme k první z velkých pyramid. Ona je to vlastně Velká pyramida i z názvu, jak se Cheopsově pyramidě také někdy říká. Opět dostáváme výklad. Náš průvodce evidentně nesleduje linii oficiálního egyptologického směru, i když historii podle svých slov vystudoval na univerzitě. Znalosti má i v tomto klasickém pohledu, jen jeho vyprávění už cituje i některé neoficiální anebo pro někoho i lehce záhadologické či alternativní pohledy. Nám to nevadí, spíše naopak. Vypráví i o rozsáhlých a nepřehledných vícepatrových podzemních prostorách hned vedle této pyramidy, a dokonce nám ukazuje vchod do nich. Ten je bohužel zamřížovaný. Tato informace mě celkem překvapuje, protože oficiální výklad na tomto místě žádné podobné prostory nejen nezmiňuje, ale ani nepřipouští.
Prohlížíme si pyramidu, lezeme po kamenných kvádrech na jejích bocích a vcházíme i do jedné či dvou menších budov venku, které sloužily k pohřebním účelům. Kde nás opět místní hlídač zkasíroval o 50 lir.
Autem objedeme prostřední z pyramid, Chafreho a zastavujeme u poslední a nejmenší z nich, Menkavreho (přepisy jmen se mohou lišit). Právě u ní je na spodních řadách bočních kvádrů vidět část technologie její stavby. Je tu mnoho sice přesně slícovaných, ale zároveň z vnější strany neotesaných kamenů. Ty asi zarovnávali až na místě, po uložení. A zjevně to nestihli dodělat. Obecně je na nejmenší z těchto tří pyramid vidět několik ne tak často publikovaných zvláštností anebo nestandardností.
Fotíme se ještě u ruin budov s pozadím obou velkých pyramid a spěcháme ke Sfinze. Co je Sfinga a jak vypadá je opět zbytečné popisovat. Jen, že v posledních letech socha i zářez ve skále, ve kterém stojí, prošly opravou a rekonstrukcí. Ta je sice estetičtější, jen bohužel zakrývá stopy eroze a atmosférických poškození, způsobených věky a celý komplex opticky nechtěně omlazuje. Ke Sfinze se dá za poplatek (vyšší částka USD) sejít a tzv. si na ní sáhnout, my však zůstáváme na ochozu kolem.
Sfingou a Zádušním chrámem vedle naše prohlídka gízského komplexu končí. Sedáme do auta a vyrážíme směr Sakkára.
Ta leží od Káhiry, anebo přesněji naší současné Gízy, na jih, necelých 25 km daleko. Na místě jsme asi po půl hodině jízdy. Za vjezdem do archeologického areálu ještě průvodci opakujeme, že chceme i do Serapea. To totiž není v původním itineráři výletu, dohodnutém v hotelu, tak aby na to nezapoměl. Jak stupňovitá pyramida, tak i ono Serapeum, jsou sice nedaleko od sebe, jen se musí koupit vstupenka na obě místa.
Nejprve jedeme do Serapea. Průvodce se ptá, proč chceme i sem? Že to není obvyklé a moc turistů toto místo nezná. Namítám, že jde o hodně zajímavé místo s nejasnou minulostí a rozhodně ho chceme vidět. Cestou k němu si všímáme, že jak řidič, tak i náš průvodce trochu bloudí po písečných cestách, z čehož usuzuji, že tady dlouho nebyli. To nám nakonec i průvodce sám potvrdil. Byl tu před několika lety, turisté sem prostě nejezdí. Alespoň ti, které provází po památkách on. Podobné zjištění má pro nás jeden velký bonus – nelze očekávat, že tu bude někdo další s námi. A tak se i stalo. Celý tento skrytý podzemní komplex máme jen pro sebe.
Abych zhruba přiblížil, o co jde. Serapeum je podzemní komplex, z něhož je v současnosti veřejně přístupná jen jedna hlavním chodba. Jak jsem již uvedl, Serapeum je vykopané v zemi, nemá umělý strop. Z chodby jsou kolmo k ní po stranách vytesané menší výklenky, navíc zapuštěné pod její úroveň, v nichž stojí obrovské žulové „krabice“ i s žulovým víkem. Úmyslně je nenazývám sarkofágy, jak se uvádí v literatuře. Co je na nich a celém komplexu zajímavé? Jednak nikdo neví, k čemu sloužil anebo měl sloužit. Další záhadou je, jak tyto žulové (granitové) sarkofágy (budeme jim tak říkat) dostali dovnitř? Když pominu jejich váhu, uváděnou v mnoha desítkách tun, tak vstupní cestou z povrchu se to zdá velmi nepravděpodobné. Ta je prostě úzká, klikatá a možná i nízká. Další záhada je v přesnosti konečného zhotovení těchto sarkofágů. Nejen, že mají dokonale vyleštěný povrch a přesně provoúhlé hrany, ale toto vyleštění a pravoúhlost jsou stejně dokonalé i uvnitř. O čemž jsem se osobně přesvědčil, když mi hlídač areálu, jen za mírný bakšiš, umožnil do jednoho vlézt. Super zážitek! Víka těchto sakofágů a styčné horní hrany „krabic“ jsou nejen dokonale vyleštěné, ale i dokonale rovné, čímž i díky váze samotného masivního víka zaručují vzduchotěsný spoj. Jak říkám, je to záhada, se kterou si hodnověrně zatím nedokázali poradit ani věhlasní odborníci. Sice existuje oficiální výklad, jen k němu existuje x-krát tolik protichůdných „ale“.
Jen co se týká dopravy těchto obrovských žulových bloků, zřejmě existoval nějaký schůdný způsob, protože podle našeho průvodce, v polovině 19-tého století, jeden z káhirských vládců chtěl jeden ze sarkofágů věnovat muzeu a zaplatil jeho vyzvednutí a převoz. Tento sarkofág však neopustil komplex, jen zůstal v jedné z bočních chodeb. V pozici „zaseknuto“. Některé prameny však uvádějí, že se tak stalo při výstavbě tohoto komplexu a zůstal v chodbě z prozaičtějších důvodů. Došly peníze na stavbu. Osobně se přikláním spíše k verzi s pokusem o vyzvednutí.
Od Serapea ke stupňovité pyramidě je to jen kousek, navíc je dobře vidět, takže naši průvodci už nemusí bloudit. Pyramidu si prohlížíme jen zběžně, stejně tak i okolní stavby. Zajímavá je jedna z nich, jde spíše o vchod do podzemních prostor. Jak říká náš průvodce: „je to 60 m hluboká díra a dolů se jít nedá, jen spadnout 😉“. Je to špýmář… Ale má pravdu. Díra je to opravdu, opravdu veliká, a to nejen na hloubku. I po stranách. Spíše se divíme, že kolem není žádné pořádné zábradlí.
Posledním dnešním cílem je Memphis. Jedno ze starobylých hlavních egyptských měst. Dnes se již toto místo jmenuje jinak, a sice „Mit Rahina“. Z memphiské historie tu je už jen muzeum s některými vykopanými artefakty, včetně obrovské sochy Ramsese II.
Odtud už jedeme zpět do hotelu. Po dnešním dni jsme i slušně unaveni, a proto cestou na zadním sedadle odpočíváme. Náš průvodce nám občas cestou něco vypráví, vždycky se najde něco zajímavého. Jednou komentuje zavlažovací kanály, napájené z Nilu, podruhé místní dopravní chaos, potom zase něco jiného. Řeč přijde i na místní kuchyni a naše další plány. Cesta v klidu ubíhá, a to, že nejedeme po hlavní, nýbrž nějakými zvláštními zkratkami, je ve výsledku také zážitek.
U hotelu se loučíme, děkujeme za dnešní den a my odcházíme na pokoj smýt ze sebe celodenní pouštní prach. Zítra je totiž další akční den.
Pozdní odpoledne a podvečer už odpočíváme na hotelové střešní terase s nádherným výhledem na okolní zástavbu i na pyramidový komplex nedaleko.