Že je ráno, poznávám opět jen podle hodinek. V noci už nepršelo, čímž myslím dobu mezi desátou večerní a šestou ranní. Jinak se tady „noc“ moc nepozná. Vstávám kolem půl osmé, vzbudilo mne bouchnutí dveří u sousedů. Nevadí, stejně už je čas. Nacvičenými pohyby vytahuji z velké tašky jinou, menší. S toaletními potřebami. Beru ručník a hurá se umýt. Zároveň umyji nádobí od večera a natankuji kanystr novou vodou. Tou místní… Mimořádně dobré chuti. Pak už jen zbývá přeměnit auto na vhodné pro jízdu a kolem deváté ráno vyrážím k cíli své cesty. Dnes až na sever, mys Nordkapp. Je to ještě asi 380 km. Ještě, než odjedu, se se mnou přišel rozloučit místní sob. Byl tady už večer, spolu se svým majitelem. Teď je ale sám, obchází stany a kouká, co by kde sežral. Asi. Neznám sobí náturu… Budu tady tomu říkat „kemp u zvědavého soba“.
Kemp Uruniemi, kde jsem tuto noc přečkal, má na netu hodnocení něco kolem 7-8. Nechápu, proč tak málo. Je tady vše, co může kempař potřebovat. Teplá voda, WC, sprchy, pro karavany elektřina, poloha přímo u jezera, vlídný personál a nebeský klid. Osobně bych dal hodnocení alespoň 11. Opět musím konstatovat neadekvátnost hvězdiček u hodnocení na netu.
A už zase jedu. Dron je v nabíječce, nastavená navigace mi vykresluje dnešní budoucnost a z Inari odjíždím po prázdné silnici. Je to takové uklidňující. I hodinky, co mi měří mj. i puls, ukazují klidných 65 tepů. Což už není hibernace, ale bdělost tak akorát. Tempomat mám nastavený na 90 km/h a v klidu si prohlížím ranní les. Včetně nulového provozu přede mnou i za mnou.
Krajina kolem Inari je dost jezernatá. Různé vodní plochy vidím ještě řadu kilometrů cesty. Les je tady převážně borovicový namíchaný s břízou. Všude v okolí se různě povalují balvany všech velikostí, které si sem dovlekl bůhví odkud dávný ledovec. Blížím se ke křižovatce, kde mám podle navigace odbočit z aktuální silnice E75 na menší silnici č.92 vlevo. Orientační bod – tři medvědi. Ze dřeva vyřezané sochy krášlí vchod do menšího srubu, sloužícího asi jako prodejna. Venku jsou vystavené kůže. Medvědí nejspíše nebudou. Prostě u třech medvědů vlevo a jedu dál.
Přistihnu se, jak si broukám písničku, vlastně střídám převážně dvě. „Polárku“ od Michala Hrůzy a „Na sever“ od Kabátů. Dá se říci, že obě charakterizují smysl této mojí cesty.
Jak si tak jedu, napadá mne, že možná bylo dobré vzít v Inari plnou nádrž. Já teda mám benzinu ještě dost, ale za jiných okolností bych asi začal být nervózní. Benzinka široko daleko nikde a podle všeho jen tak nebude. Mnoho desítek kilometrů je to taková klasická tajga, našinec by řekl pustina. Jen s parádní asfaltkou uprostřed. Krásné terénní vlny, to mám rád… Proto mě najednou překvapí týpek u silnice, jak sekačkou zkracuje svou vlastní verzi anglického trávníku. Zpomalují, ne není to přelud. Až teď si všímám, že kousek za stromy stojí dům. A kousek dál další.
Přijíždím na finsko-norskou hranici. Klasicky nikde nikdo, průjezd volný. A benzinka! A odbočka na ní, kterou ovšem přejedu. A vracet se? V žádném případě!
Státní hranici tvoří řeka a na mostě je uprostřed hezké značení obou států. Však je také oblepené různými samolepkami klubů, zemí, výprav a nadšeneckých expedic. Já si dělám alespoň pár fotek a krátké video. Hranici jsem projel po symbolických 3700 km od startu. Hezké.
Několik kilometrů za státní hranicí je městečko Karasjok. Vidím poutač na muzeum anebo nějakou expozici, týkající se laponské kultury, přesněji národa Sami. Karasjok je zároveň správním centrem tohoto „světa“, je tu i místní parlament. Bohužel průjezdem kolem zjišťuji, že mají zavřeno. Škoda, je tam i prodejna suvenýrů a podle všeho tu prodávají i původní laponské nože. Mohl to být hezký dárek. Zapátrám na internetu, třeba mají svůj e-shop.
V Lemmijoki alias Lakselv, což je další větší město na trase a název se liší podle mapy, dobírám benzín do plné a dávám si sváču. Žádná láce, snad je tato cena výjimkou. I v tomto městě je i menší letiště a pohledem do mapy zjišťují, že tady už začíná moře. Barentsovo! Přesněji jeden z jeho zálivů. Jen vypadá takové vypuštěné. Zjevně doba odlivu. Ale už jsem na severním pobřeží Evropy!
Upravuji navigaci a jedu. Na Nordkapp je to ještě asi 160 km. Brnkačka, slovy klasika: „jako prd“. Když se mrknete do mapy, tak cesta nahoru vede po pobřeží. Krásných asi 100 km jízdy. Počasí se umoudřilo a můžu si prohlédnout barvy moře. Chvílemi si připadám jako na francouzské riviéře. Bez přehánění, i tady mají azurové pobřeží. Cesta se klikatí, asfalt je dobrý. Jen ta osmdesátka… Když chvíli stojím zaparkovaný u silnice (to prostě nejde nefotit), předjede mne autobus. Nevadí, pojedu za ním. Jen zjišťují, že pro něj omezená rychlost není dogma? Takže i já trochu více přišlápnu pedál plynu, rád se přizpůsobují místním mravům, člověk by měl splynout s prostředím, že? Občas potkáme nějaké ty soby, většinou v menších skupinkách. Všichni mají buď obojek anebo nějaký barevný proužek pro rozlišení, komu patří. Tady je chovají jako u nás krávy.
Projíždím tunelem. Dalším. No, kdyby mně někdo zkoušel a ptal se, kolik je tu tunelů, popravdě odpovím, že nevím. Pár jich bylo. Nejzajímavější je asi ten, kterým se jezdí za vodícím autem vždy jen v jednom směru. To mi také později vysvětlilo podivné skupiny aut v protisměru, střídaných velkými pauzami.
K tomuto tunelu přijíždím asi desátý, už tady pár aut a autobusů stojí. Za chvíli vyjíždí auta z protisměru a pak jdeme na řadu my. Vjíždíme do ukrutné tmavé díry, co vede šikmo dolů. Asi do pekla. Až po chvíli mi dojde, že jde o tunel pod mořem. Délku má přes 4 km. Jízda tunelem v koloně má také svá specifika. Obecně se nejede moc rychle, což pro některá auta znamená častěji řadit. Což je také i zpomalí. Auta za nimi tudíž brzdí. A postupně vzniká klasický „housenkový efekt“ jízd v koloně. Z dálnic to zná každý. Jen tady v tunelu to může působit nepříjemně. Řešením je nechat si odstup a doufat, že stejný nápad má i šofér za vámi. Vyjetí ven znamená opět světlo a optimismus…
Během jízdy touto pobřežní silnicí si nešlo nevšimnout skal po levé straně (vpravo je moře). Pokud si dobře vzpomínám na základy geologie, jde zjevně o usazeniny, tj, bývalé dno. Skály, respektive jejich vrcholky zas tak vysoké nejsou, pár desítek až set metrů (max). Takže tady kdysi bylo dno, zatížené ledovcem, které se po úbytku váhy nad ním vyzdvihlo. Kdo nechápe, o čem mluvím, nechť tuto pasáž přeskočí anebo si to najde v moudrých knihách. No a zmíněná hornina je břidlice. Pro doplnění celé informace.
Mění se i krajina a její vzezření. Občas mi to připomínalo zmíněnou riviéru, občas cestu po alpské Hochalpenstrasse, jen s mořem vedle, v jedné části jsem si připadal jako v Krkonoších u Luční boudy. Závěrečná část před samotným cílem nás vyvádí nahoru. Tady už roste jen tráva. Silnice a její sklon evokuje cestu do nebe (pro změnu) a umocňuje to nízká oblačnost, přecházející v poctivou mlhu. Super. Takže nahoře budu mít houby viditelnost. A přesně to se i stalo. Přijíždím k budce s bránou, kde mi pán ochotně vysvětluje, co a jak, kde a že vše gratis. Teda jen parkování, pohyb a vstupy, jinak se platí…
Zaparkuji auto a natáčím na mobil krátké video. Takové zhodnocení. Vítr fouká fest a i s onou mlhou nemá význam tahat dron. Škoda, mohly to být super záběry, měl jsem připravených pár nápadů ve scénáři.
Už cestou sem jsem potkal pár, teda docela dost dálkových cyklistů. Jsou i tady. Opravdu před jejich výkonem smekám. I tak ale tento „Homo bicyclus“ moc nechápu, zjevně mají jinak uspořádanou genovou výbavu. Jinak si to nedovedu vysvětlit.
Uvnitř si dávám párek v rohlíku za kilo a jdu do gift shopu. Klasika jako u Santy Clause. Vybírám pečlivě, co přivezu domů a nakonec tu nechávám nějakých 1800,- Kč. Bylo z čeho vybírat. Teď si ještě jdu nafotit selfie u takového globusu, co tady venku mají. Typický pro Nordkapp. Za ním je už jen moře. V mém případě nízká oblačnost.
Návštěvnická budova na NordKappu je uvnitř daleko větší, než se při pohledu zvenčí může zdát. Proto je lepší s tím počítat a nic důležitého nevynechat. Nemá moc smysl tady popisovat jednotlivé místnosti, to rád nechám na osobní zkušenost každého. Budova má více úrovní a pater, včetně restaurace, kinosálu a dvou částí pro krásné výhledy. Jedna je úplně nahoře: „Aurora Borealis food Bar“ a druhá je neméně zajímavá. Jde se do ní tunelem, cestou je i kaple a končí vyhlídkou na širé moře. Bohužel při mé návštěvě si musím pomoci s vlastní představivostí. A jestli se nemýlím, je tu i pokoj k pronájmu na přespání. S výhledem na nebe.
Hodina a něco málo navíc uběhla jako nic. Původně jsem měl „romantický“ nápad tu přespat. Venku v autě, ne v pokoji s výhledem. Tam by mi bylo samotnému možná smutno… Ovšem 11 stupňů teploty v úzké kooperaci se zmiňovaným silným větrem za mne tento plán přehodnotilo a já vyrážím do nížin někam víc k jihu. Teoreticky bych neměl zabloudit… Z nejsevernějšího bodu Evropy… 307 výškových metrů je opravdu znát. Dole opět svítí slunce a teplota vzduchu je příjemných 20 stupňů, vše bez ochlazujícího větru.
Podobný nápad na dnešní bivak tu měl kdekdo, a tak jsou všechna vhodná místa zabrána, no a ta zbylá se mi nelíbí.
Dostávám se až na silnici do Alty, což má být můj zítřejší cíl. Při plánování trasy jsem tuto část považoval za pustou, jen s holými kameny. Víc se člověk snad mýlit nemůže, snad jen s výběrem partnera… Silnice totiž vede mezi stromy a zelenou vegetací podél krásné horské řeky s těžko vyslovitelným jménem „Guorrojohka“. Všude jsou samé chaty a u nich další typ člověka. Rybáři. Je jich tu jako ryb v uvedené řece. Hodně. Všímám si jejich výbavy. Dlouhé pruty mají ve dvojici připevněné na autě tak, že část s navijákem je upevněna u masky chladiče a prut přechází přes střechu, kde drží bůhvíjak. Každopádně chaty i příroda jsou nádherné. Což mi ovšem nijak neřeší místo mého dnešního spánku.
Občas vidím motorkáře, jak někde dál od silnice buduje stan. Jenže on má enduro, já kombika. Tato možnost tedy taky padá. Pomalu se smiřují s tím, že ještě dnes dorazím do Alty. Což nechci, i když je to kousek…