Je tu další ráno a my se probouzíme do krásného a slunečného dne. Pokoj je příjemný a postel pohodlná. Jen ti komáři večer mě trošku štvali. Ve vedlejším domě je stáj s výběhem koní, takže tu tito bzučiví neřádi v menším počtu praktikovali večer své obvyklé hody. Neměli šanci…
Snídaně byla rychlá a už už se chystáme odejít dolů do recepce a vyrazit na dnešní výlet. Svým způsobem to je překvapení i pro nás samotné. Máme domluvený trip do blízké Sahary s návštěvou několika oáz, projížďkou v písečných dunách a tak vůbec… I to počasí nám přeje.
V hotelovém lobby sedíme připraveni a vybaveni vším, co se dnes může hodit. Vodu a kameru nevyjímaje. Trip jsme si dohodli a zaplatili už včera večer, včetně zvolení programu na celý den. Jak tak čekáme, vypadá to stále více na další zpoždění našeho průvodce. Jdu se raději na recepci zeptat, kdy už přijede. Recepční mou otázku nejprve pochopila tak, že si tento trip chceme teprve objednat. Vyvádíme ji z omylu, vše máme domluvené a předem zaplacené už od včerejška. Jen ten šofér stále nikde. Holky na recepci se spolu dohadují, koukají do počítače i nějakého diáře a už je nám to jasné. Vloudila se chybička a zapomněly nám objednat sjednaný taxík. Ujišťují nás, že nejpozději do půl hodiny tady opravdu bude. No, uvidíme…
Taxík skutečně za necelou hodinu přijel. Do té doby jsme si ještě jednou vyslechli nabídku fakultativních výletů do Káhiry na dnešní den, ale to už ani nebereme vážně. Venku se akorát otáčí náš černý terénní Jeep a my už pádíme k němu. A oproti včerejšku nás dnes bude provázet jen řidič a průvodce v jedné osobě. Ok, bereme na vědomí, sedáme si do auta a konečně vyrážíme do terénu.
Náš dnešní průvodce je milý chlapík a představuje se nám jako Ayman. Z Gízy to do pouště není nijak daleko, navíc z města jedeme po nové dálnici, což zpoždění v hotelu velmi rychle stírá. Cestou se s Aymanem bavíme na klasická témata. Odkud jsme, jak dlouho tu ještě budeme, co a kde jsme už viděli, atd… Rád by nám nabídnul své průvodcovské služby i další dny, jenže to my už odlétáme domů. Po asi 20 minutách jízdy sjíždíme z dálnice na vedlejší. Ayman nám oznamuje, že první cíl bude návštěva prehistorického muzea pod širým nebem „Jabel Qatrani“. Jsou tam pozůstatky pravěkých živočichů a stromů, ještě z dob, kdy Sahara byla nejen kvetoucí krajinou, ale také z velké části i dnem mělkého moře.
Jak se povrch, po kterém jedeme, mění z pevného na uježděný písek, Ayman v sobě probouzí geny závodníka nebo alespoň driftaře. Zatáčky projíždí místy i řízeným smykem. Borec… No, ne všichni v autě mají z takové jízdy radost 😉 Napadá mě, že by mi mohl volant na chvíli půjčit. Jenže to zrovna zastavuje a venku nám ukazuje několik zkamenělých stromů. Fotíme a zároveň posloucháme stručný výklad o tom, co že si to vlastně fotíme. Nicméně oba, já i přítelkyně, se shodujeme v tom, že poušť je opravdu nádherná a dostávají nás už i tyto první minuty v ní. On byl tedy impozantní i náš příjezd sem, jen na hodnocení stylu jízdy se moc neshodujeme. Ayman už každopádně od této chvíle jezdil normálně.
Celé přírodní muzeum je poměrně rozlehlá oblast. Jsou tu nejen vyznačené cesty pro přejezd k jednotlivým místům, ale i označníky, co kde je. Občas je tu i menší stavba, zřejmě pro poskytnutí jinak nedostatkového stínu.
Po návštěvě několika koster prehistorických maxipotvor jedeme zpět k silnici. Všímáme si několika označníků v poušti, směřujících k menším kempům. Ano, pobyt se dá sehnat i v těchto písečných dunách, vždy v ústraní u nějaké skály.
Ayman se nás ještě ptá, co vlastně chceme vidět a co je součástí našeho dnešního balíčku. To nás trochu udivuje, máme zato, že mu to řekli v hotelu. Takže naši odpověď: „nikdy jsme tu nebyli, ukaž nám tedy to nejlepší, co znáš a co se dá stihnout“ bere jako dostatečnou. Jak později vysvětluje, on vlastně z pouště, přesněji z jedné z oáz pochází a dobře to tu zná. Což je pro nás známka záruky a také takové „kliky“ v souvislosti s ranním zmatkem na hotelové recepci.
Další zastávkou tedy bude „Bílá poušť“. Mají tu i černou anebo růžovou poušť. Liší se barvou písku. Než k ní dojedeme, máme dost času na sledování této pusté krajiny a její zvláštní krásy. Ono je to asi tak. Buď se vám poušť líbí anebo ne. Nic mezi tím si nedovedeme představit. Po cestách jedeme prakticky sami, to jen Ayman tuší kudy jet. Naštěstí. Občas zastavujeme a kocháme se okolními tvary. Písku, skal i průsmyků. Opravdu krásné. Zejména ve spojení s čistě modrým nebem a absencí káhirského smogu. Člověk by se chtěl snad i do té krajiny rozběhnout. Ne, že bysme v reálu někam běžet chtěli, ale pro jistotu se Aymana ptáme na místní jedovaté živočichy. Ano, jsou tu, odpovídá. Ale sám nějakého už hodně dlouho neviděl, dodává k tomu.
Přijíždíme do avizované „Bílé pouště“. Písek i skály jsou evidentně světlejší než jinde. Je to celkem taková abstraktní krajina. Zastavujeme v místě, které je relativně ploché. Svažuje se mírným sklonem k nedaleké vodní ploše a z písku jakoby vyrůstají pískovcové skalní útvary všelijakých tvarů. Co se týká ostatních „barevných pouští“, ty jsou podle Aymana relativně daleko a jejich návštěva by vyžadovala delší pobyt tady. Co se tedy dá dělat.
Nasedáme a pokračujeme dál. Je toho ještě hodně před námi. V jednom místě je na silnici, dokonce to je asfaltka, nezvykle hodně písku. Spíš docela dost. Ayman to vysvětluje jednoduše. Před pár dny tady byl silný liják a ten písek na silnici naplavil. Trochu překvapení, kdo by tady čekal nějaký déšť?
Opět několikrát zastavujeme, jednou i u velké vodní plochy, kde místní dokonce provozují rybolov. V poušti! Další delší zastávkou je místo, jako vystřižené z nějakého filmu. Z cesty se k němu odbočuje vlevo a potom dřevěnou branou mezi dvěma kopci. Dostáváme se na okraj pouštních hor, vyvýšených oproti krajině pod nimi. Na tomto okraji je na malé přírodní plošině postavený nomádský tábor. Pro místní ne, pro turisty. Qatrani Camp. Takový kemp v pouštním stylu. A s luxusním výhledem na jezero v údolí. V táboře je jen pár místních, aktuálně turista žádný. Nádhera. Ayman nám ukazuje i takové skryté jeskynní bydlení. Dáváme si výborný místní čaj, sedáme na deky, rozprostřené pod přístřeškem z palmového listí a nestačíme vstřebávat ono pověstné „genius loci“ tohoto místa. Ayman nabízí možnost jednodenního ubytování, dokonce nám ukazuje, kde bysme spali. I když je to opravdu lákavá nabídka (bez ironie anebo přehánění), nabídku odmítáme. Zítra letíme domů a prostě nemáme čas.
