V „Qatrani campu“ jsme něco přes půl hodiny, možná víc, a pomalu volíme odjezd dál. U jezera v údolí, na jeho druhé straně, budeme mít později v jedné malé vesnici oběd. Jde o rozlehlé jezero „El Quaroun“, součást bývalé oázy „Al Fayoum“. Z té je dnes už slušně velké město a zároveň správní místo celé oblasti. Mimochodem, kdo četl knihu „Alchymista“ od Paola Coelha, možná je mu toto jméno povědomé. Část jejího děje se odehrává právě i v těchto místech.
Z pouště sjíždíme k jezeru z pěkného kopce. Cesta už vede po jezerním břehu, když nás Ayman upozorňuje na hejno plameňáků, kteří jsou v mokřinách na druhé straně silnice. Dokonce i zastavuje, abychom si je mohli prohlédnout pěkně zblízka. Krása. A paradox, který v poušti nečekáme.
Při vjezdu do blízké vesnice si všímáme dokonce výstavby rekreačních objektů. Od pohledu nic levného, stavby jsou na první pohled dražší než místní vesnická výstavba.
Ačkoliv je avizovaná vesnička, kde budeme obědvat, už na dohled, my ještě odbočujeme vpravo. Ayman vzal naše přání vidět to nejlepší, co tu je, doslova. I když s tím zřejmě původní hotelový itinerář naší cesty nepočítal. S čímž jsme ale neměli sebemenší problém.
Na konci vesnice, před vjezdem do otevřené pouště, stojí brána se závorou. Obsluha jí před námi ochotně zvedá a my bez problémů pokračujeme dál. Čeká nás soustava celkem tří sladkovodních jezer, mezi nimiž jsou dokonce vodopády. Prostě překvapení střídá překvapení, a to ještě jedno a pak další… Jedná se o oblast „Wadi Al Rayyan“.
Z asfaltky nejprve sjíždíme na uježděnou písečnou cestu a po chvilce už jsme v malé vesničce. Jde spíše o turistické místo, kde domordců moc nežije. Je tu několik staveb v místním stylu, restaurace, parkoviště a stánky s různým zbožím. Aut a menších autobusů tu je relativně dost, asi jde o vyhlášené místo. Co se týká návštěvníků, jde vesměs o místní, typického turistu nevidíme nikde.
Jak je toto místo malé, je i hezké. Soustava tří jezer, z nichž to malé prostřední je spíše vyrovnávací, leží v několika nadmořských úrovních. Proto tu jsou i zmiňované vodopády. Z parkoviště to k nim není daleko, možná dvě tři minuty chůze. Vodopády jsou dva. Nejsou nijak vysoké, ten vyšší má možná k osmi metrům. Voda z nich odtéká do spodního jezera, které z našeho vyvýšeného místa máme slušně nadohled.
I když je tu opravdu hezky, vyrážíme dál. Ještě totiž nejsme na konci, respektive na nejzašším místě našeho dnešního tripu. Vracíme se na asfaltku, kde po odbočení vlevo je po pár kilometrech zvláštní skalní útvar. Ayman zastavuje na přilehlém parkovišti a instruuje nás, jak se ke skalám a potom i nahoru dostat. Nijak zvlášť nás nemusí přemlouvat, vyrážíme bez dlouhého přemýšlení. Útvar se jmenuje „Alam Al Nahdein“. Jde o dva výrazné oblé kopce s několika menšimi kolem. Při pěší cestě k nim si na zemi všímáme opravdu zvláštních kamínků. Nikde jinde jsme je zatím neviděli. Jde o drobné, kulaté a placaté kameny. Tvrdé, nejde o měkký pískovec. Vypadají jako malé mince. Doslova. A je jich tu kolem mraky. Tisíce, spíše statisíce… Pár jich přemísťujeme do svých kapes 😉 a pokračujeme ke skalám. Na obě se dá s trochou šikovnosti vylézt. Už je tu skupina egyptské mládeže, vypadá to na školní výlet. Musíme konstatovat, že chováním se nijak neliší od té naší české. Možná jsou jen k sobě ohleduplnější a slušnější. Dle mého skromného názoru. Dostat se až nahoru chce trochu odvahy, každopádně po chvilce už stojíme na samém vrcholu. V krásném výhledu nám nic nebrání a dnešní počasí umožňuje pohledy opravdu daleké. Až za obzor. Pod námi je z jedné strany Dolní jezero a z druhé začátek „nekonečné“ pouště. Chvíli tu sedíme a prostě jen tak jsme. Jde o okamžiky úžasné a zvláštní zároveň. A focení je samozřejmostí.
Dolů to šlo také celkem rychle a kupodivu i bezpečně. Jdeme k autu a úsměvy máme téměř kolem celé hlavy. Děkujeme Aymanovi za toto místo a on nás ještě odváží dál. Z asfaltky sjíždí do pouště, naše dva kopce objíždí zprava a za několik minut zastavujeme u malého jezera, skrytého za dalším pouštním skaliskem. Jezero se jmenuje „Magic Lake“ a vypadá to tu přesně podle jeho názvu. Veze nás až k vodě. Z auta vytahuje deku, nádobu na vaření čaje a pár pohárků. Má pro nás připravený piknik u vody. No tak to jsme nečekali, je to kabrňák každým coulem. Ve stínu nízkých olivovníků na břehu jezera natahuje deku a připravuje občerstvení. K našemu údivu vyhrabe z písku ohořelé kousky dřeva a mezitím, než se čaj uvaří, nás vybízí ke koupeli. S úsměvem se možnosti koupání bráníme. Nemáme plavky ani nic na převlečení. I tak nám to nedá a alespoň se v této osvěžující vodě pouštního jezera brouzdáme. Po kolena, bez bot a s osvěžujícím pocitem. Moc hezké a klidné místo. Je vidět, že to tady Ayman zná. A my máme kliku na průvodce.
Čaj je opět dobrý a osvěžující. Před odjezdem ještě náš průvodce do písku ukrývá „svůj kousek ohořelého dřeva“ a odjíždíme zpět na pevnou silnici. Asi sem jezdí často.
Vracíme se stejnou cestou až k jezeru „El Quaroun“. A tady budeme mít slíbený oběd. V tuto hodinu už lehce pozdní. Ve vesnici „Tunis“ vjíždíme mezi domky a uličkami místní zástavby jedeme někam dozadu. A potom ještě kousek. Ke dvěma penzionům s vlastními restauracemi. Stavby jsou v místním stylu, žádná moderna. Ayman to tu zřejmě zná a vede nás do příjemného altánku, kde je stín a příjemné posezení. U majitele objednává pohoštění. Nápoje a pečené kuře se zeleninou. Je toho opravdu dost. Během hovoru s ním nám upřesňuje, že z této vesnice pochází, ačkoliv teď žije a pracuje v Káhiře. Klasicky kvůli práci. Je na něm vidět spokojenost a z našeho pohledu jsme za něj opravdu ráci. Dnešním dnem nám pobyt v Káhiře končí a lepší zakončení, než výlet do pouště s ním, jsme si přát nemohli. Ještě si děláme několik společných fotek, které si i přidává na svůj instagramový účet. Takže je ještě prohlížíme a snažíme se i lehce cenzorovat 😉.
Po skvělém jídle odjíždíme zpět do našeho hotelu v Gíze. To už jedeme jen po normálních silnicích. V cíli jsme už za tmy a rádi odcházíme na náš pokoj. Příjemně unaveni, každopádně plni skvělých zážitků z celého dnešního dne. Aymanovi děkujeme za jeho průvodcovství. Já si s ním ještě vyměňuji telefonní číslo (co kdyby někdy) a pádíme za trochou toho hotelového pohodlí.