Monte Pelmo (3.158 m n.m.) je jedním z nejpůsobivějších solitérů mezi dolomitskými třítisícovkami – mohutný skalnatý masiv, impozantně se tyčící nad sytě zelenými úpatními loukami a lesy. Tomu také plně odpovídá mimořádná síla zážitků během této klasické okružní túry. Těšit se můžeme na opravdu nádherné, měnící se velehorské scenérie a famózní výhledy na celou jihovýchodní část Dolomit.

Charakter trasy

Značené horské stezky, na obou stranách sedla Forcella Val d’Arcia strmé a s jednou mírně exponovanou pasáží (drátěná fixní lana). Jistota chůze je nezbytná.

Výchozí bod

Sedlo Passo Staulanza (1766 m n.m.).

Příjezd

Z údolí Val Fiorentina nebo Zoldano horskou silnicí SP251 (Selva di Cadore – Forno di Zoldo) do sedla.

V létě též funguje autobusové spojení.

Možnosti občerstvení

Rifugio Venezia, v provozu od poloviny června do konce září, tel. +39 0436 96 84, http://www.rifugiovenezia.it

Popis túry

Od silnice v sedle Passo Staulanza s přijdeme za 2 min. lesní pěšinou ke značené cestě CAI 472 (Alta via n. 1 delle Dolomiti). Dáme se vpravo a obcházíme masiv Pelmo nejprve z JZ a jižní strany. Mezi stromy na JZ lze občas zahlédnout blízký masiv Civetty (3220 m n.m.) s dlouhým a členitým hřebenem. Jako vůbec první prošel tímto labyrintem skalních věži, zubů a štěrbin v roce 1867 známý britský horolezec Francis Fox Tuckett, který tehdy v Alpách úspěšně působil mimo jiné také na Ortleru, Aletschhornu či Mont-blanku. Ve skupině Brenta kromě jedné chaty nese jeho jméno také jedno sedlo (Bocca di Tuckett).

Ještě mnohem dál do minulosti nás dovede krátká odbočka vlevo (tam a zpět asi 30 min.) k JZ úpatí vrcholu Pelmetto. Zde se nachází unikátní, přes 200 milionů let staré zkamenělé stopy pravěkého dinosaura. Byly objeveny na velké plotně, která se uvolnila při sesuvu skal.

Z následující části okruhu máme pěkný výhled do Zoldana alias Údolí zmrzlinářů. „Gelati“, jak Italové místním obyvatelům říkají, kteří jsou přes zimu doma, aby hned na jaře vyrazili se speciálně upravenými prodejními vozy na cesty do severnějších zemí Evropy, zvláště do Švýcarska, Rakouska a Německa, a vrátili se zase až s nástupem chladných sychravých dnů podzimu.

Chlad je ostatně cítit také ze skal nad námi, hlavně z hluboké průrvy mezi vrcholy Pelmo a Pelmetto. Na často podmáčených loukách Man-dre so‘ Pelf je třeba dát pozor, abychom si zbytečně nenabrali do bot, a pak už je tu suťově-travnatá mulda pod JV bočním hřebínkem Campi di Rutorto, obývaná početnou kolonií svišťů, kteří se turistů ani moc nebojí, občas dokonce přihopkají pro nějaký pamlsek.ousek za travnatým sedlem Rutorto stojí chata Rifugio Venezia 1 (2 ½ hod.), kde se obvykle nocuje před výstupem normální cestou na Monte Pelmo. Nejde o ferratu, ale poměrně náročnou vrcholovou túru v celkové délce 8-10 hod., jejíž nejtěžší pasáží je asi kilometr dlouhý vzdušný traverz ve spodní části východní stěny, tzv. Ballova lávka (Cengia di Ball). Několik exponovaných míst (výška 250-300 m nad úpatím) je zajištěno fixními lany, ovšem spíš provizorně, takže je na místě maximální opatrnost! Dál se pokračuje vzhůru táhlým suťovým kotlem a ze sedla lehkým skalnatým hřebenem na vrchol. Výstup je možné doporučit jen zkušeným horalům s jistým krokem a bez sklonu k závratím.

Krásné jsou však i výhledy z okružní turistické stezky, nyní k SV na Sorapis a Antelao. Na západním úpatí Antelaa (3264 m) druhé nejvyšší hory Dolomit, lze dobře rozeznat mohutné sesuvy, k nimž tu opakovaně dochází; jeden z nich v roce 1830 dokonce роhřbil hned dvě obydlené osady.

Od chaty Venezia se stezka stáčí vlevo do suťového úbočí a stoupá podél východního úpatí štítu Crode di Forca Rossa (2737 m n.m.), v závěru pak už strmým skalnatým žlabem (jedna mírně exponovaná traverza zajištěná drátěnými fixními lany) do sedla Forcella Val d’Arcia 2 (4 14 hod.). Z nejvyššího bodu mezi rozervanými skalami se otvírá nový krásný výhled k SZ, sahající až po masiv Sella.

Na západní straně sedla klesáme suťovou kotlinou Val d’Arcia pod skalními věžemi Cime di Val d’Arcia (2626 m n.m.) a Cima Forada (2455 m n.m.) k rozcestí, z něhož pokračujeme vlevo – podél severního úpatí masivu Pelmo a přes čelní morénu dnes již z větší částí roztálého ledovce. Před sebou máme vrchol Pelmetto, po levé ruce 800 m vysokou severní stěnu Monte Pelmo, kterou jako první přelezli v roce 1924 Roland Rossi a Felix Simon (dnes klasická cesta obtížnosti V+ .

Dále sestupujeme pod skalami Croda Toronda, až opět narazíme na značenou cestu Alta via n. 1 (od chaty Rifugio Citta di Fiume), která nás lehce zvlněným terénem záhy přivede zpátky k výchozímu bodu v sedle Passo Staulanza C (6 hod.).