Tato myšlenka ve mně zrála delší dobu. Ani nevím kdy se zrodila, ale byla silná a postupem času dozrála do něčeho, co se stalo součástí našeho rodinného života. Zabalit batoh, děti, manžela a vyrazit na nejvyšší hřebeny našich hor – to je výzva.

Poprvé to bylo v roce 2022, vybrala jsem začátek června a vyrazili jsme do Harrachova, kde začínala naše cesta. Jelikož plánování je nezbytné, a s dětmi to platí dvojnásobně, auto jsme nechali v cílové stanici na „parkovišti Strážné, Lom„, kam jsme měli za čtyři dny dojít. Předem jsme domluvili taxíka, který nás odvezl z parkoviště do Harrachova. Tento záměr – nechat auto v cílovém místě – se nám velice osvědčil. Představa, že bychom se poslední den vraceli ještě pro auto, by asi byla nad naše síly.

Cesta začala stylově už v taxíku, kdy nás řidič přivítal slovy: „Jé, vy jste ti blázni, co jdete několik dní s batohem po horách?“ Odpověděla jsem: „Jo, to jsme my.“ Po necelé hodině jsme dorazili do Harrachova. Fotka u cedule samozřejmě nesměla chybět.

Cíl prvního dne je Vosecká bouda, kde máme ubytování. Cesta na odpoledne není náročná – asi 9km s převýšením 550m. První zastávka je u Mumlavského vodopádu, ale na náš styl tu je dost lidí, takže po rychlém kouknutí na vodopád pokračujeme dál. Zastavujeme se o pár kilometrů později u řeky, kde se dá pěkně sejít do vody. Děti sundávají boty a ponožky a už je lovíme v řece. Je teplo, tak to nevadí. Dáváme svačinu a odpočíváme, než vyrážíme směrem na Krakonošovu snídani, kde se v letních měsících provozuje bufet. A dnes mají bohužel zavřeno. Pokračujeme po žluté k Vosecké boudě. Zde už začíná stoupání a děti začínají protestovat. Volíme hru „Myslím si zvíře“, kde se na otázky odpovídá jen „ano“ nebo „ne“. Nelče ze všeho vždy vychází krokodýl. Jednou je zelený, jednou černý, jednou masožravec, jindy býložravec. Cesta utíká a za chvíli jsme v dnešním cíli. Vosecká bouda je krásná chata, jedna z těch, která ve mně zůstane na dlouho. Po chvíli zjišťujeme, že jsme dnes jediní návštěvníci a že mají otevřeno první den po zimní pauze. Možná otevřeli na naši poptávku… V restauraci si dáváme rychlé pití a jdeme na pokoj. Po krátkém vybalení a odpočinku necháváme děti na pokoji a s manželem se ještě jdeme projít na kopec. Počasí nám tento den přeje, je krásně, sluníčko a teplo. Po necelé hodině se vracíme na chatu, která je zahalená v černém dýmu. Voláme dětem, zda je vše v pořádku. Je. Uff, to jen provozovatel zatopil. Tato chata byla založena v 18. století jako seník a od roku 1896 slouží turistům. Zajímavostí je, že chata nikdy nevyhořela, což nám dodává na klidu.

Večer, než zapadne sluníčko, sedíme venku na lavičce, v ruce šampaňské, a užíváme si tu horskou krásu. Moc nemluvíme, jen sedíme, popíjíme a urovnáváme myšlenky. Tyto okamžiky mám osobně moc ráda. Mám to spojené s odměnou, s díky za to, že můžeme a že tu jsme. Je to už takový náš malý rituál.

Ráno posnídáme, popovídáme s provozní a loučíme se s touto krásnou chatou, která ve mně zanechává pocit, že jsme tu nebyli naposledy. Od boudy stoupáme po žluté značce na hřeben, kde následně odbočujeme doprava na červenou, směrem na Pramen Labe. Po třech kilometrech dorážíme na místo. Musím přiznat, že cesta až k prameni byla skvělá, hlavně protože tam bylo téměř liduprázdno. Tato část Krkonoš není tolik profláknutá, ale to se vzápětí mění u samotného pramene Labe, kde je lidí jak na Václaváku. Vracíme se zpět na červenou značku a míříme ke Sněžným Jámám. Na vyhlídce se necháváme vyfotit kolemjdoucími turisty a pak jdeme obědvat – svačinu máme ještě z domova. Po krátkém odpočinku pokračujeme dál přes Vysoké Kolo, Mužské a Dívčí kameny, až na Moravskou boudu, kde máme ubytování. Cesta až sem byla dlouhá 10km s převýšením 320m. Dneska to byla pohodová trasa, užili jsme si všeho, odpočinku i zábavy.

Večer sedíme v restauraci a povídáme si s ostatními turisty, kteří zde také přespávají. Většina z nich spí v noclehárně na půdě boudy, což můžete asi domyslet, kde jsme měli pokoj my… Dětem to nevadilo, my se u snídaně jen usmíváme a říkáme, že to bylo v pohodě. Takové jednodenní akce jsou pro nás pochopitelné. Co už ale pochopit nechceme, je venku silný a nepříjemný déšť. Naštěstí ráno nemusíme spěchat, tak zůstáváme na ubytování a čekáme, až déšť trochu přestane. Kolem 11 hodiny se déšť mění na mrholení, a my se konečně vydáváme na cestu. Nasazujeme pláštěnky a vyrážíme směrem Sněžka.

Od Moravské boudy vede krásná naučná stezka Krkonošská zvířátka, takže zvláště děti mají program. Dále se napojujeme na červenou značku, která vede přes hřeben Krkonoš. Za Špindlerovou boudou začíná cesta stoupat. Počasí nic moc, mlha, výhledy skoro žádné, ale i tak musíme dojít na Luční boudu. A co bychom to byli za horaly, kdybychom nevylezli i na nejvyšší horu ČR? Bohužel nám počasí nepřeje, takže nasazujeme bundy, rukavice, čepice a brodíme se místy i sněhem, což je v červnu dost nelichotivé. Naštěstí máme vše potřebné a bezpečně pokračujeme v cestě. Nad Malým Stawem přichází změna plánu. Nejprve jdeme na Luční boudu, a pokud se počasí zlepší, pokusíme se vyrazit na Sněžku později. Přicházíme na Luční boudu dost zmrzlí a mokří. Co tam nacházíme, nás ale vůbec netěší. Bouda je plná, strašný rachot, zmatek, ale nakonec nacházíme jeden stoleček, který je volný. Na stole vidíme QR kód, načítáme ho a objednáváme si jídlo. Po najezení se jdeme ubytovat, zjišťujeme, že v restauraci mají vyhrazené místo pro ubytované, což jsme vůbec netušili. Tak třeba příště.

Na check-in máme důvěru vyzkoušet první ubytování bez obsluhy. Paní Sovová (majitelka Luční Boudy) nám vysvětluje, co je hlavním cílem tohoto projektu. Více se pak dozvíme večer v restauraci.

Na Luční boudě žije bernardýn Bohouš, což bylo něco pro naše děti. Po chvíli jsme ho našli, ležel v zadní části restaurace. Děti se pomuchlaly a Bohouš je řádně oslintal. Na recepci kupujeme knížku o Bohoušovi, a večer ji čteme dětem před spaním.

Po šesté hodině se počasí konečně zlepšuje, občas prosvítá sluníčko, a tak se rozhodujeme vyrazit na Sněžku, někteří ale jen pod ní – na její úpatí. Z Luční boudy vede krásná naučná stezka Krkonošská tundra, která je z velké části vedena po dřevěném chodníku. Dětem tato cesta nevadí, a tak jsme rychle u Slezského domu pod Sněžkou. Dle domluvy většina zůstává dole a jde si koupit nanuka. Já mezitím vystupuji rychlou chůzí na vrchol Sněžky. Je podvečer, takže je tam minimum lidí, žádné davy. Prostě pohoda, chvíli se zastavím na vrcholku a dívám se. Pak už ale spěchám zpět dolů za zbytkem výpravy. U nás v rodině je důležité říkat svoje názory. Když se část rodiny domluví, že nahoru nepůjdou, tak to respektuji. Pak společně všichni odcházíme zpět na Luční boudu. Na pokoji pouštíme dětem film Bohouš s panem Menšíkem a Sovákem. Všichni se u toho dobře bavíme.

Večer jdeme znovu do restaurace, kde se nám naskytl úplně jiný pohled na tuto horskou boudu, než jsme měli po příchodu. Je tu klid, lidé si povídají a obsluha nám vysvětluje, co se tu děje. Je to období po covidu, chaty byly několik měsíců uzavřeny a personál jim z hor utekl. Nebyl to problém jen Luční boudy, ale i jiných chat na hřebeni Krkonoš. Provozovatel musel přistoupit k řešení  částečného bezobslužného provozu. Nás večer v restauraci obsluhoval přímo vedoucí provozu – prostě nebyli lidi. Večer v restauraci bylo příjemně, dokonce se zpívalo a povídalo o všem možném. A tak to na horských chatách má vypadat.

Ráno se opět probouzíme do mokrého dne. Dáváme si výbornou snídani a jdeme balit. Počasí se začíná umoudřovat, a po hodině vycházíme. Dnes nás čeká poslední část cesty – dojít k autu ve Strážném. Počasí nám opět začalo přát, už vůbec neprší, a tak nás čeká pohodový závěr našeho putování. Cesta dolů do údolí je dlouhá 10 km a sestoupáme 750 výškových metrů. Kousek nad Luční Boudou se nachází památník obětem hor. Zastavujeme se, prohlížím jména a data. Překvapuje mě, kolik tragických událostí se stalo právě v létě – hory umí být drsné i v těchto měsících. O kousek dál objevujeme bunkr, což Matěje okamžitě zaujme. Prozkoumáváme ho a chvíli se zastavujeme, než pokračujeme dál směrem k chatě Výrovka. Cestou se koulujeme ve sněhu, protože tady ho ještě dost leží. Pokud jste někdy viděli v televizi frézování cesty na Luční boudu, děje se to právě v těchto místech nad Výrovkou. Proto tu sníh zůstává někdy i v letních měsících.  Po cestě se ještě zastavíme na vyhlídce nad Výrovkou a pak už vidíme samotnou chatu. Dáváme si limonádu a pokračujeme dál, stále dolů.

Oběd si dopřáváme na Friesovkách, kde jsme byli ubytovaní v zimě. Tam si dáváme naše poslední pivo na celé cestě. Sedíme na terase, sluníčko svítí, a povídáme si o našem prvním přechodu hor. Všichni se shodujeme, že to rozhodně nebyl poslední. Náš Matěj vymyslel tradiční způsob, jak si přechody hor zpestřit – začít ubytováním od toho nejnižšího až po to luxusní. Prý aby se měl na co těšit. Od té doby se někdy tohoto pravidla držíme, někdy ne.

Poslední kilometry ubíhají rychle a za chvíli jsme u auta. A jsme rádi, že na nás čeká na parkovišti.

Tipy pro cestu:

• Plánování je klíčové – zvlášť když máte děti. Počet kilometrů je pro přechod hor s dětmi zásadní. Když to přeženete, vrátí se vám to v podobě „kdy už tam budeme?“ a „mě bolí nohy!“.
• Můj osobní tip: Spokojený rodič, spokojené dítě.
• Jídlo: Pokud víte, že po cestě nebude možnost se něčeho najíst, vezměte si něco s sebou. Já si klidně pár dní předem zavolám na chaty a zjistím, jestli budou mít otevřeno. Netaháme s sebou nic, co nemusíme, protože děti si stejně většinou chtějí dát „ty hranolky“ nebo „ten párek v rohlíku“, a na domácí svačinu nemají chuť. Většinou vše přineseme zpátky.
• Nebojte se vyrazit na přechod hor, i když jsme s dětmi ušli jen 46 km za 4 dny. Někdo by to ušel na jeden zátah, jiný třeba za dva dny. Ale s dětmi to rozhodně není o tom se honit za kilometry. Cesta musí být pestrá, a kilometráž by měla být taková, aby ji děti zvládly. Každý rok můžete přidávat další a další kilometry.

Celou naši trasu si můžete prohlédnou na této mapě a kdo chce, může si ji i přes QR kód uložit do mobilu. Aby mohl zažít podobné dobrodružství, jako my.