Švédsko a vlastně celou Skandinávii, jsem si zamiloval při své sólo cestě tímto koutem Světa až nahoru na Nordkapp a potom zpátky v létě roku 2023. Úžasná krajina, nádherné scenérie, vlídní lidé, surová čistota a možná i určitá míra drsnosti všude kolem. To všechno mě dokonalo dostalo a sám sobě jsem si slíbil navštívit tyto kraje opakovaně a ještě několikrát. V hlavě mi automaticky naskočilo asi 10 různých tras, v různých podobách, lokacích a ročních obdobích. Nevím, jestli ze všech napíšu cestopisy ve formě vydané papírové knihy, tak jako z té první cesty, nicméně do té doby budu dávat takové menší „ochutnávky“ do tohoto blogu. Vlastně i to byl jeden z důvodů jeho vzniku.
Vloni jsem tyto kraje, konkrétně zmiňované Švédsko, navštívil zase. A to v podobném termínu jako o rok předtím, v letním červenci.
Úvod)
Rok se s rokem sešel a za necelý měsíc opět vyrážím do Skandinávie. Teď jsem zrovna na jedné dálniční benzínce, kde si dávám pauzu na kafe. Sedím venku a koukám na své auto. Je to stále stejná oktávka, co mne vloni provezla na Nordkapp a zpátky. Skoro 9 000 km. Nádherný a inspirativní trip. Stejně tak musím pochválit i auto.
Přemýšlím o organizačních věcech a vzpomínám, co ještě není zařízené. Naštěstí, co se týká techniky a všelijakých cestovních fidlatek, mám už všechny z loňska. V této oblasti nic neměním.
Letošní cesta ovšem bude jiná. S kamarádem, co také cestuje, jsme se před pár týdny domluvili na „nějaké cestovní spolupráci“. Nechci předbíhat, na to jsme ještě opravdu na samém začátku… Ale kdoví, třeba tato cesta už bude součástí našeho projektu. Sám se nechám, a rád, překvapit.
Letošní cesta bude k jezerům Vännern a Vättern. Obě jsou na švédském jihu a zvědavost je poznat mne přepadla při loňském letmém průjezdu kolem jednoho z nich.
Teoreticky nás letos pojedou dvě auta. Uvidíme. Ve vzduchu totiž visí pracovní povinnosti druhé posádky a možná varianta mé další sólo jízdy. Každopádně jsem připravený to zvládnout v obou případech…
Jižní Švédsko už dávám trajektem, konkrétně z německého Rostocku. Cca 5 a půl hodiny plavby do švédského Trelleborgu. Cestu Dánskem, včetně Oresundského mostu, pro tentokrát záměrně vynechávám. Zpáteční cestu v tento okamžik ještě nemám rozhodnutou, i já se nechám překvapit. Předběžných variant na její trasu je ve výsledku docela dost, pro konečnou volbu záleží na mnoha faktorech, prozatím neznámých.
Káva dopita, myšlenky utříbeny. Příště se budeme bavit už ze samotné cesty.
Kapitola 1)
Tak zjevně jedu sólo. Pořád je varianta, že mě ještě překvapí a druhé auto za mnou přijede. Ale jednou z mých činností je i obchodování na burze a v podobné náhody už z principu moc nevěřím.
Trajekt mi vyplouvá z Rostocku zítra ve 14:00 hod, s tím, že check-in je nejpozději v jednu. Z domu mi cesta bude trvat asi 7 hodin, včetně pauz. Raději si dám rezervu a vyrazím dřív. Ono je lepší chvíli čekat s autem v útrobách trajektu než naštvaně koukat, jak odplouvá z přístavu. Beze mě…
Co se týká mého letošního proviantu a výbavy obecně, už jsem skromnější, někdo by to nazval výrazem „zkušenější“. Navíc mám ale v plánu si vzít takovou brašnu o velikosti 100x50x30cm. A v ní nafukovací kajak. Přemýšlel jsem, jak ho převézt a vůbec převážet. Variant bylo víc, včetně rakve na střechu, vozit ho v druhém (větším autě, které možná nepojede) anebo to celé nějak vměstnat do mojí cestovní oktávečky. Varianta 3 je vítěz. Na předním sedadle je místa docela dost a díky omezenějšími proviantu jsem získal trochu víc „nového místa“ v prostoru pod spací plošinou. …to půjde…
Den D je tady, přesněji zítra ráno, kdy v cca půl čtvrté ráno vyjíždím do Rostocku na trajekt, který mě odveze do švédského Trelleborgu. Na samotnou cestu budu mít dostatek času, takže už jen přejet po nudných dálnicích těch 700 km.
Ráno mě budí budík, nic příjemného… Věci mám už naložené z předešlého dne, stejně tak je i dotankováno do plné. Stačí jen naložit pár zbylých osobních věcí a můžu vyrazit.
Už před pár dny jsem kontroloval předpověď počasí. Nejdříve vyhrožovali 30-ti stupňovými vedry, ale nakonec to dopadne asi klasicky. Střídavý déšť a nedéšť. Naštěstí ani nebudou taková vedra.
Nasedám do auta a v rádiu končí píseň „sai goodbye“ a hned nato pouští „sleeping in my car“. Divné, oni v rádiu vědí o mojí cestě?
Popisovat cestu po dálnici je zbytečné. Najíždím na ní po několika stech metrech, prakticky za domem a vyjedu někde před rostockým přístavem. Občas nějaká zastávka, jinak ok. Do přístavu přijíždím dřív, lehce před jedenáctou, a to byla u Berlína „stau“ (kolona). I tak dobrý!
Jsem tu první, takže už jen čekat na check-in. Pomalu se začínají trousit i další, snad nás na loď pustí brzy.
Co se týká počasí, předpověď nelhala, tak aspoň na lodi nebude nuda… I když při pohledu na čím dál tmavší odstín šedé na nebi bych to plavební vzrůšo možná omezil na stupeň 3 z 10.
Už je tady odbavení. Pomalu se posouváme k bráně… A… Zrada… Self check-in. Tj. samoobsluha. A chce to po mě „bar code“, tj. čárový kód. A kde sakra je? Prohlížím vytištěnou rezervaci plavby a nikde ho nevidím. Nic, raději vycouvávám z řady a mimo frontu seřazených vozidel hledám tu čárovou změť v e-mailové schránce svého mobilu. Nikde to nevidím. Zaplaceno, potvrzeno a rezervováno je, tak kde jsou ty čárky? Jdu se raději podívat na ostatní cestující, co se taky pokoušejí „svépomocí“ dostat na trajekt. Ani jim to moc nejde. S aktuální dvojicí, pokoušející se o uvolnění průjezdu, německo-anglicky volíme společný postup a jo, jde to. Jen neplašit. Stačí totiž i rezervační číslo jízdenky. Uffff. A také zjišťuji, že vjezdový automat umí i češtinu…
Zadávám dlouhý číselný kód a dostávám kýženou palubní vstupenku. A jak jsem pozoroval já předchozí, teď zase postup ukazuji pánovi za mnou. A ten pak zase dál a zase a zase… Ale to už jedu na seřadiště. Zastavuji ve stanoveném pruhu a čekání pokračuje.
Vjezd do útrob lodi je klasicky organizovaný. Jen kdyby byli všichni ve svých autech. Já i se svou oktávečkou parkuji na páté palubě. Snad tam před výjezdem trefím hned napoprvé. Za mnou parkuje jedna sympatická Švédka spolu asi s maminkou. Už jsem si jí všiml venku na seřadišti, i tam stály za mnou. Vypadá to, že by si chtěla i povídat. Tak třeba se potkáme někde na lodi, během plavby.
Tenhle trajekt je už docela velký, má 11 palub plus další střešní. Teď se cestující rozprchli do dvou směrů. Jeden míří do svých kajut a druhý na venkovní sluneční palubu. Obsadit volná lehátka. Jsem zvědavý, jak dlouho jim nadšení vydrží, až poplujeme. On ten vítr mořského vzduchu celkem ochlazuje. Zatím také sedím venku, čekám na vyplutí, abych mohl udělat nějaké fotky. A později, až bude některým zima, budu mít půlku sluneční paluby volnou…
Cesta má trvat asi 5 a půl hodiny, naštěstí neprotínáme žádné časové pásmo. Docela bych i něco zakousnul, cestou jsem se odbyl hotdogem na benzínce a oříšky během jízdy. Každopádně času je dost a možná se i trochu vyčistí obloha od mraků. Ve Švédsku by dnes pršet nemělo.
Trajekt je pohodlný a pluje celkem svižně. Jak jsem předpokládal, vítr vyhnal polovinu slunících se pasažérů do vnitřních prostor. Já si mezitím prohlédl palubu, abych věděl, kudy jít, kdyby se mi chtělo procházet. Možností moc není, i proto jsem po chvíli náhodou načapal jednoho mladíka, jak s velkou a nepředstíranou chutí potahuje ze svého jointa, a o kousek dál, za takovým rohem, jednu mileneckou dvojici. Ani si mě nevšimli. Pozn.: stále byli oblečeni… Dále několik páníčků venčících své větrem rozcuchané psí mazlíčky, pár fotografů, a to bylo všechno. Než jsem dokončil první okruh, i zbylí, ještě před chvílí sedící pasažéři, byli vevnitř.
Jdu také, jednak opravdu fouká a také bych něco zakousl. Stavuji se v místní restauraci a hned mne zaujaly masové kuličky v omáčce, jaké známe z obchodů IKEA. Takže volba je jednoduchá. Popravdě netuším, jakým jazykem s obsluhou komunikuji, jen najisto vím, že ani německy, ani anglicky. Jestli to je švédština, tak jsem ji asi od loňska zapomněl. A to mě ještě čeká konverzace s onou sympatickou Švédkou…
