Druhý den ráno se probouzím asi kolem šesté. Pokoj nemá klimatizaci, takže jsem celou noc větral otevřenými okny. Možná i lepší varianta. Noc byla klidná, z venku se neozýval žádný hluk, a to i když jsem prakticky v jednom z nejvytíženějších míst Špindlu, kde lze provoz všelijakých nočních chodců očekávat. Tuto noc byl klid jako na samotě.
Snídani mám v protějším „domovském“ hotelu Central od 7:30 hodin. Takže času mám ještě dost. Večer jsem ještě zvažoval možnost si ulehčit počáteční část cesty na Špindlerovu boudu místním busem. Tento výstup už mám z loňska za sebou a představa jít znovu do toho krpálu mne nijak neláká. Autobus tam jezdí z nedalekého autobusového nádraží a nejbližší má odjezd v 08:30 hodin. Rozhodnuto. Po snídani využiji místní dopravu.
Trasu mám naplánovanou asi následovně: Špindlerův Mlýn, Špindlerova bouda a potom západním směrem po hřebeni Krkonoš kolem Petrovky, Dívčích kamenů, Mužských kamenů, polských Sněžných jam a dál k prameni Labe, Labské boudě, Pančavskému vodopádu, Vrbatově boudě až na Medvědín. Odtud už oproti mapě hodlám pokračovat podél lanovky. Obcházet přes Mísečky se mi to nechce.
Na snídani už jdu oblečen „turisticky“ i s batohem, kde mám foťák a nově i malý stativ. Už v recenzích jsem četl, jakou tu mají snídani. A recenze rozhodně nelhaly. Servírka mne uvítala a po zjištění, že jsem tu poprvé, mi všechno ukázala a předvedla. Opravdu milý přístup. V této horní restauraci je velmi hezké a příjemné prostředí a výběr jídla je opravdu velký. Všechno čerstvé a vybrat se dá od všeho. Naslano i nasladko. Chvíli bojuji s kávovarem, ale je to jen otázka cviku. Za chvilku se začínají trousit i další hoteloví hosté, někteří také s batohem, někteří v ranní teplákovce. Takže já svým vzezřením nakonec nijak nevybočuji 😉.
Po konstatování, že jsem opravdu dostatečně zásoben zkonzumovanou energií opouštím restauraci a odcházím na autobus. Času mám ještě dost. Autobus nakonec přijíždí s asi 10-ti minutovým předstihem a řidič postupně odbavuje všechny, co chtějí vyrazit nahoru. Nakonec nás je plná kapacita a vyrážíme včas. Jízdenka za 60,- Kč je naprosto v pořádku.
Cesta na Špindlerovu boudu se vine ostrými serpentýnami nahoru a celkem překonáváme převýšení asi 480 m. Autobus to má za 10 km, pěší stezka asi za 5,5 km. Přičemž pro pěší část jsou poslední 3 km s převýšením asi 415 m. Zkrátím to: jízda busem je rozhodně praktičtější volbou, než se „zrušit“ chůzí do takového krpálu hned na začátku túry 😉.
Nahoře na hřebeni je nádherně. Přes nepatrný ranní opar se jasně rýsuje modré nebe. Teplota je zatím „tak akorát“, kraťasy a tričko s krátkým rukávem naprosto ideální volba. Ostatní z autobusu se nějak rozptýlili po okolí, popravdě ani nevím kam všude. Mým směrem jde ani ne třetina cestujících. Nijak nespěchám, nechávám je jít napřed. Abych měl volnější stezku.
Ze začátku jsou podél chodníku ještě stromy a všudypřítomná zeleň. Jak postupně stoupám výš, všeho ubývá. I stínu před dnešním sluncem. U Petrovky si rád odpočinu před neúprosnými slunečními paprsky ve stínu chaty. Vytahuji láhev s vodou a překvapivě zjišťuji její celkem slušnou spotřebu. A to jsem se ráno dostatečně napil dopředu. S sebou mám dvě 0,75 litrové láhve, což mi většinou na hřebenovky kolem 15 km v podobném počasí stačí. Bez doplňování v boudách na trase. Jít ve dvou anebo celá rodina, to už by byla slušná zásoba vody v batohu. Já tedy předpokládám nějaký nový nákup nejpozději na Labské boudě.
Jak jsem už v úvodu psal, tento úsek mezi Špindlerovou boudou a pramenem Labe jsem ještě nešel, teď je to má premiéra. Což znamená dva aspekty. Vše je pro mne nové a slovy klasika „se opravdu kochám“ vším, co vidím. Máme tu u nás krásně. Druhý aspekt je v tom, že nedokáži odhadnout další část trasy a šikovně si rozložit síly. Takže průměruji a jdu stále stejným tempem. Vlastně až ke Sněžným jamám je to de facto stále do kopce. Tj. dalších 6 km asi 300 výškových metrů. Nic hrozného a výhledy to plně kompenzují.
Dívčí i Mužské kameny jsou výrazné a fotogenické skalní útvary. Jejich návštěvou si můžu odškrtnout další mnou navštívená krkonošská místa. Ale určitě tu nejsem naposledy. Na jednom skalním úbočí se asi trochu motám v záběru dvěma mladým Polkám, což nakonec řeší tak, že je fotím já. Spokojeni jsme všichni. Ony mají hezké záběry a mě se nikdo neplete přede mnou na úzké pěšině mezi okolní kosodřevinou.
Těsně před Sněžnými jamami konečně vytahuji foťák a stativ. Doposud jsem všechno fotil mobilem. Tak trochu přehodnocuji význam se tahat po kopcích s několika kily navíc.
Chvíli tady fotím jak Sněžné jámy tak i okolí. Směrem do Polska je to tedy pěkná díra dolů, tam by se mi padat nechtělo. Znovu si všímám rozdílné krajiny u nás a u severních sousedů. Hřeben Krkonoš tvoří hranici dvou různých světů. Plochého, respektive mírně zvlněného Polska a hornatého a kopcovitého Česka. Naše kotlina má být pozůstatkem kráteru po dopadu obrovského vesmírného tělesa v dobách, kdy se Země teprve utvářela. Proto má naše republika i takový tvar.
Slunce svítí vytrvale, a ještě k tomu prakticky nefouká. Záběrů už mám myslím dost, zpocený jsem ještě víc, takže balím vercajk a svižným krokem směřuji do stínu místní boudy. K mému překvapení nejde o komerční objekt, ale o vysílač. Takže ke koupi nic, aspoň si chvíli užívám trochu toho stínu.
Pramen Labe je doslova „na dohled“. Vyrážím opět na stezku a za pár desítek minut jsem u něj. Taky poprvé. U sousední Labské boudy jsem už byl x-krát, ale sem jsem nikdy nedošel. Je tu docela dost lidí, chvíli musím čekat, až mi trochu uvolní výhled a můžu udělat pár volnějších záběrů. Na turistické tabuli se dočítám, že jde o velmi frekventované místo. Ročně pramen Labe navštíví kolem 6 milionů turistů. A to je velmi slušný počet.
Odtud pokračuji k Labské boudě, kde si konečně více odpočinu a snad si dám i něco k pití. Jídlo neplánuji, něco málo si nesu s sebou. Labská bouda je v obležení turistů. Doslova. Však v tomhle počasí se není čemu divit. Venku si není prakticky kam sednout, všechny stoly jsou obsazené. Jdu se tedy mrknout dovnitř. Tady už je situace jiná. Restaurace je poloprázdná, a když pohlédnu na tabuli s jídelním lístkem, také se není čemu divit. Ceny u jídel jsou, opět musím konstatovat, šílené. Prostě další nesmyl. Někdo by to nazval „rozrůstajícím se nešvarem“, co se rozmáhá na našich horách. Voda, kterou jsem si koupil ve Špindlu za necelou dvacku, tady stojí osmdesát. Ta samá láhev. Neřeknu, pokud by to sem tahal na zádech nějaký šerpa, anebo personál restaurace, cena by byla omluvitelná, ale když to sem vozí stejná dodávka jako ta, co zásobuje obchody dole v údolí, je tato cena opravdu přemrštěná. Dalo by se to nazvat i jinak… Dávám si alespoň jedno orosené, za stejnou cenu dostanu do těla navíc i nějaké vitamíny, minerály a trochu té chuti.
Jdu si sednout ven, viděl jsem jeden takový nepovšimnutý stůl, či spíše dvě lavičky proti sobě, hned za rohem u zábradlí. Je tam stín, výhled, a navíc nikdo neprochází kolem.
Užívám si klidu a přemýšlím o dnešním treku. Zase tolik kilometrů jsem nenachodil, ale cítím mírnou únavu. Možná způsobenou sluncem a zvýšenou dehydratací. Proto neváhám a dopíjím svůj půllitr, abych do sebe ty chybějící tekutiny dostal…
Dopito, zvedám se a budu pokračovat. Směr Pančavský vodopád a potom dále k Medvědínu. Už to bude taková volnější procházka. Ještě si jdu na toaletu doplnit vodu do lahve. Kohoutkovou. Pitnou a velmi dobrou.
Pančavský vodopád je od Labské boudy kousek, zhruba kilometr. Uvidíme, jak je na tom s vodou. Poprvé, když jsem ho viděl, to bylo před pár lety někdy v květnu, bylo vody dost, a i vodopád vypadal krásně. Tehdy jsem šel Labským dolem a odspodu na něj byl moc hezký pohled.
Dnes má vody řekl bych normálně. Pár lidí tu je, děti si hrají v Pančavě a rodiče stojí kolem. Na vyhlídce, kde voda padá do údolí, se postupně střídáme a každý fotíme „ty své nejlepší“ záběry. Je tu i cedule oznamující zákaz provozování dronů. Což ovšem platí pro celý KRNAP obecně. Napadá mne použití nějaké hodně dlouhé selfie tyče, která by ve spojení s širokoúhlým objektivem na nějaké malé kamerce mohla simulovat alespoň některý typy droních záběru. No, ve výsledku by to byla další zátěž do batohu. Kvůli jednomu záběru. Takže nic, žádnou tyč pořizovat nebudu.
Od Pančavy pokračuji do mírného stoupání na hřeben, kde je Vrbatova bouda. Mám štěstí, že jdu v nějaké delší mezeře mezi dvěma skupinami jiných turistů, takže mám i krásné ticho. Když přicházím k vrcholu hřebenu, na nebi si všímám několika padáků paraglidistů. Říkám si, trochu paradox. Oni si tu lítat můžou a já s dronem nesmím? Před několika lety jsem o tomto sportu také uvažoval a dva cvičné lety absolvoval, nicméně z toho nakonec sešlo. Tehdy jsem měl celkem časově náročnou práci, a navíc jsem se aktivně věnoval jinému sportovnímu odvětví – přístrojovému potápění. Což dostatečně vytěžovalo nejen můj volný čas, ale i jinde a jiným způsobem nespotřebovanou hotovost. Paragliding už bylo moc. No, podívám se, jaké jsou pro něj podmínky dnes. Třeba se mu nějaký čas pověnuji 😉 Protože umřít na „stáří“ je nuda 😉.
Teď mne už čeká jen klesání po místní asfaltce s odbočením na Šmídovu vyhlídku a odtud lesem až k lanovce Medvědín. Z této silnice je úžasný výhled jihozápadním směrem. Jablonec a Rokytnice nad Jizerou a dál. Až k Praze není v cestě žádný vyšší kopec než místo, kde právě stojím. Dnes je ale opar, což bohužel znemožňuje daleké výhledy. V protisměru potkávám skupinky dalších turistů, co se zároveň snaží využít každého stínu, který se tu poskrovnu vyskytuje. Já už to mám na pohodu, všechny náročnější úseky mám za sebou.
Pauzu na Šmídově vyhlídce využívám k posilnění se dvěma energetickými tyčinkami, co přežily nerozteklé v batohu až do teď. Napadá mne, z čeho je tak asi vyrábí, když i v tomhle vedru stále drží tvar?
Na Medvědín přicházím lesní pěšinou a jsem rád za stín, co tu poskytuje okolní les. Vycházím přímo u lanovky a napadá mne kacířsky osvobozující myšlenka. Než si trápit holeně sestupem po příkrém svahu místní sjezdovky, pojedu lanovkou. Zrovna jezdí a u konečné stanice stojí hlouček asi 15 lidí a postupně nasedají na jednotlivě sedačky. Rozhodnuto. Kupuji lístek a jako polední nasedám na svou vlastní sedačku. Sólo jízda dolů asi dva kilometry dlouhou lanovkou je parádní. Myslím, že je to zasloužené ukončení mého dnešního treku po krkonošských hřebenech.
Jízda netrvá dlouho, ale i tak dostatečně na to si v klidu prohlížet okolní krajinu. Dnešek je další skvělý den. A tak by to asi mělo být.
Od spodní stanice lanovky to není do hotelu nijak daleko. Nespěchám. Zároveň pociťuji i počáteční pocit hladu. Nejprve se ale musím pořádně vysprchovat, trochu ulevit nohám a potom na něco dobrého vyrazím. Už včera jsem si všiml u zahrádky mého depandancu nabídky grilovaných žeber. A kupodivu za normální cenu. Tu ale tento večer neřeším. Co se týká jídel, i v tomto směru proběhla ve Špindlu nějaká unifikace. Jak v nabízených pokrmech, tak i cenách. Z toho mi vyplývá jedno. Když už to stojí všude stejně, půjdu tam, kde je i hezké prostředí a kvalitní obsluha. Z letošní zkušenosti mi vychází jeden favorit. A není to prosím reklama. Půjdu do restaurace mého hotelu Central 1920, kde to vlastně už i trochu znám.
Večeře je výtečná. Na spláchnutí mastnoty využívám nabídky točeného plzeňského. Obsluha je perfektní, profesionální a usměvavá. Trochu je za to obdivuji, protože celý den na nohou a nespočet hostů k tomu už vyžaduje notnou dávku profesních kvalit a zkušeností.
Po večeři se už nijak zvlášť procházet nehodlám, za dnešek toho mám docela dost. I sluníčka. Místo toho se vracím na pokoj a vytahuji tablet k psaní svého nového projektu. A hádejte, jak to dopadlo? Místo toho píši tento článek, abyste si můj výlet do letních Krkonoš mohli hezky užít se mnou.
Ráno vstávám „na pohodu“, není proč spěchat. Check-out alias odhlášení z hotelu mám až do 11:00 hod. A sbaleno mám hned. Nejprve si ovšem zajdu na skvělou snídani.
Je pátek 15.8. 2025 a napadá mne, že víkend mám vlastně před sebou 😉. To by chtělo nějaký plán…
