Zajet si do Špindlu na pár dnů byl takový spontánní nápad. Je tedy pravdou, že podobná myšlenka mne přepadá už třetí léto po sobě, celkem spolehlivě, vždy začátkem srpna. Asi nějaký roční cyklus.
Jezdím sem sólo, dát si voraz, trochu se protáhnout po okolních kopcích (pardon horách) a zároveň i v tomto inspirativním prostředí trochu pracovat. Poprvé jsem napsal pár kapitol své první knihy, vloni jsem se pokoušel o druhou a letos mám v plánu pracovat na dalším textu. Její děj se bude odehrávat… Zatím nebudu nic prozrazovat.
Takže letošní Špindl. Pro ubytování tady mívám pár podmínek. Centrum, parkování u hotelu, alespoň 3 hvězdy, a když je něco navíc, je to bonus. A všechno se mi letos povedlo sehnat, navíc se snídaní. Dvě noci komplet za 2500,- Kč. Řekl bych, že dobrý kauf.
Letní hory jsou takové jiné. Mají jiný šmrnc než v zimě. I když taková hřebenová túra v lednovém křupavém sněhu je luxusní v jakémkoliv počasí.
Z domu jsem vyjel trochu dřív, takže abych zbytečně nečekal na check-in, zastavuji na jedné z benzinek a dávám si kafčo. Vedle prodávají hořické trubičky, jen na ně dnes nemám aktuálně chuť. Mezi doušky celkem dobré kávy přemýšlím o následujících dnech. Mám v plánu udělat kolem Špindlu takový okruh. Je tam úsek, který jsem ještě nešel. Znovu kontroluji v mobilních mapách trasu a stále mi to vychází na nějakých 26 km. Zítra má být jasno a srpnově teplo. Ale na horách stále o několik stupňů méně než doma v polabské nížině. A i o to mi ve výsledku jde. Každopádně může být zítra sluníčko úmorné.
Kávička dopita, trasa zkontrolována, krásně zužitkovaných 20 minut. Sedám do vyhřátého auta a pokračuji v cestě. Kolem Nové Paky mne příjemně překvapuje nový obchvat. A je i celkem dlouhý. To znamená, že zase nějaký čas jízdy ušetřím 😉. Do Vrchlabí přijíždím kolem poledne a do cíle je to už jen několik kilometrů. Pěknou klikatou silnicí nahoru podél Labe. Opět mám štěstí na provoz. Nikdo mne neblokuje zbytečně pomalou jízdou, což znamená… ušetřených pár minut jízdy… A už jsem tady. Špindlerův Mlýn. Nevím, kdo pro něj vymyslel přízvisko „český Aspen“, to je přehnané snad i v zimě. Nicméně je to tu pěkné, a hlavně kolem jsou hory, kvůli kterým sem v létě jezdím.
Můj hotel leží na pravém břehu Labe a vidím ho už od silnice. Odbočuji k němu a mám zase štěstí. Na parkovací místo u něj. Možná je to i tím, že tu jsem relativně brzy před check-inem a zároveň ti, co dnes končili, už jsou pryč. Parkuji a jdu na výzvědy dovnitř, zjistit jestli by to třeba už nešlo…? Recepce tu není, takže jdu do restaurace. Servírce oznamuji svůj příjezd, a že vím, že je brzy, ale alespoň to parkování kdyby mi legalizovala… Na druhou hodinu odpolední si samozřejmě počkám. Servírka mi milým hlasem říká: „musíte naproti do hotelu, tam je recepce. Dají Vám kartičku k autu i klíče. Určitě i dřív, už by mělo být uklizeno“. Děkuji jí za skvělou zprávu a natěšeně klušu naproti do hotelu. Pro upřesnění – já bydlím v dependance hotelu Central 1920. Takové odloučené pracoviště. Jen venku zjišťuji, že pěší most přes Labe je v rekonstrukci, takže musím zpátky na hlavní. Kliid, času dost.
Recepční zrovna střídavě v několika jazycích (česky, anglicky a polsky) vysvětluje menší skupince jiných turistů, že tu jsou brzy a budou muset počkat do těch dvou. Druhý den jsem zjistil, že to byli Poláci. Trochu nostalgicky si připomínám dobu, kdy Čech s Polákem neměli problém se domluvit ve svých rodných jazycích. Před pár lety jsem například byl v jednom wellness ve Sklarske Porebě. To je městečko asi 3 km za hranicemi za Harrachovem. Prostě druhá strana jednoho kopce. Slečna na recepci se mnou nechtěla mluvit jinak než anglicky. Češtinu i mou lámanou polštinu úplně odmítala. A to jsme neřešili žádný fyzikální problém, jen mé přihlášení do hotelu. No nic, dost bylo nostalgie. Skupinka odchází a já mám pana recepčního jen pro sebe… Oznamuji mu svou rezervaci, vyplňuji registrační lístek a dozvídám se to, co jsem už tušil. Parkovat můžu už teď, ale pokoj bude až ve dvě. Ok, žádný problém.
Lístek jdu dát za sklo do auta a přemýšlím, co tu asi hodinu a čtvrt budu dělat? Asi za 5 milisekund mám jasno. Zpátky přes vodu a nahoru do kopce byla nová plzeňská restaurace, kde měli dokonce nižší ceny než dole u vody. Svižným krokem lehce žíznivého horala zdolávám svou první letošní horskou etapu 😉. Pár minut ostřejší chůze a zjišťuji zvláštní věc. Mají zavřeno. A druhé nemilé zjištění je aktuální cena točené Plzně. Už mi ani nevadí zavřená restaurace… Vracím se k hotelu, shodou okolností kolem jiného, kde jsem bydlel naposledy. Letos nebyl v nabídce. Až na zimu. Hmmm, zavřeno. Už se dál ani nerozhlížím a jdu rovnou do restaurace svého hotelu Central, kde si dám oběd a potom si odtud odnesu i své klíče. Jasný plán.
Tato restaurace je otevřená. Sedám si na venkovní zahrádku, hezky pod slunečník. Obsluha mi hned podává jídelní lístek s obvyklou otázkou, co si dám k pití? Objednávám jedno nealko pivo a zkoumám, co mají k snědku. Hotel i restaurace mají 4 hvězdy, takže ceny jsou tomu odpovídající. Na podobný podnik určitě ano. Chuť i pocit hladu mi zažene porce výborných těstovin. Objednávám a čekám. Pozoruji cvrkot kolem. Lidí je tu docela dost. Různé skupinky turistů. Mladý zamilovaný pár si dal nějaký salát, vypadá to, že chutná i pánovi, tři týpci kolem třiceti zase kombinaci masa, pizzy a burgeru. Jeden si dokonce dává dvě jídla. Jinde se snaží maminky do dětí dostat alespoň pár soust jídla. Asi něčeho, co si děti nepřály… A už mi to nesou. Vypadá to skvostně, stejně tak to i voní a jak zjišťuji hned na to, stejně dobře to i chutná. Dnešek má zatím samá pozitiva. Jak by řekl klasik.
Číšníkovi nechávám požadovanou částku plus něco navíc, oba se s úsměvy loučíme a já pokračuji na recepci pro ty klíče. Ufff, už jsou. Opět menší vynucenou oklikou jdu k mému odloučenému dependance a rovnou do patra na pokoj. Je pěkný, opravdu čistý a útulný. Vím, tímto slovem se většinou označuje nějaký mini pokojíček. Už si nepamatuji, jakou měl v objednávce rozlohu, ale je opravdu plně dostačující. Navíc jde o dvoulúžák. Po zjištění, že je vše v pořádku se vracím do auta pro věci a vynáším si je nahoru. Chvíli se natáhnu na postel a mimo jisté úlevy v lýtkách zjišťuji i dostatečnou tuhost matrace. Jsou dvě odpoledne, a právě mi začíná můj letošní krkonošský prodloužený víkend. Když tedy pominu takovou malou drobnost, že je zrovna středa. Nepodstatná drobnost pro hnidopichy… Ležím, culím se do stropu a rozhoduji se, co dřív. Vyřizuji ještě dva telefonáty a je jasno. Tedy co se plánu na zbytek dnešního dne týká. Z tašky vytahuji foťák a malý stativ. Beru si jiné, vhodnější boty. A vyrážím směrem k Labskému dolu. Je to pěkná cesta do mírného stoupání, bonus pro dnešní sluneční den je les okolo ní, a hlavně vede podél Labe, jehož chladná voda osvěžuje okolní letní vzduch. Cestou si určitě vyzkouším i nějaké plánované typy záběrů, časosběry a tak.
Z hotelu pokračuji kolem dalších hotelů dál do lesa a potom k lanovce na Medvědín a stále dál. Cestou je i několik stánků. S občerstvením i nějakými turistickými cetkami. Zjišťuji nemilou věc. Bohužel pro naše hory stále více typickou. To, co jsem ohledně cen považoval ve svém hotelu za normální (4*), je tady všude kolem také. Pivo za 89,- Kč, podotýkám, že na jeho značce nezaleží (Plzeň anebo název, co vidím poprvé, cena je cca jednotná), je holý nesmysl. Někdo by řekl: „neřeš to, to je normální, prostě vysokohorská přirážka“. Však já to taky neřeším. Prostě kolem těchto okének plynule pokračuji bez zastavení dál.
Během následující asi hodiny a půl pořizuji řadu záběrů, krátkých videí i panoramat. Zatím do archivu, časem uvidím, kde je ve své tvorbě použiji. Hlavně jsem ale chtěl zkoušet nové techniky, což se povedlo. Došel jsem vlastně až k onomu úpatí Labského dolu, takže se otáčím a jdu zpátky.
Obecně konstatuji velmi slušnou návštěvnost tohoto místa. Na lesní cestě je slušný provoz. Odhadem jsou polovina lidí Češi, zbytek Poláci, potkávám i pár Ukrajinců a asi dvě skupinky německy mluvících turistů. A ten zbytek byl prostě zticha 😉
Cesta zpátky je už rychlejší. Nijak nespěchám, ale také už zároveň nefotím. V Labi se koupe pár odvážlivců, vlastně jsou to lidé z kempu na druhé straně řeky. Ještě se zastavuji u jednoho ze stánků na cestě a jedno orosené si nakonec dávám. Zkouším tu místní značku. Uklidňuji se tím, že třeba v lotyšské Rize jsme měli pivo i za 7 euro 😊.
Věci nechávám na pokoji a spěchám do místní samoobsluhy si koupit vodu na zítra. Beru i nějaké pečivo, salám a pár energetických tyčinek. To víte, na horách dokáže vyhládnout. A těžko říct, kde na hřebeni Krkonoš najdu nějaké to občerstvovací místo. Toto byl nákup na túru, zároveň pořizuji i něco málo k dnešní večeři. Do restaurace si na véču zajdu až zítra. Nezdá se to, ale už bude sedm. Posedávat se mi nikde nechce, zároveň to tady celkem znám, takže ani „objevovat“ už není co, a tak jdu na pokoj. Nabrat síly na zítřejší výšlap. Před návratem do hotelu mi to nedá a ještě se stavuji na jedné restaurační zahrádce. Opět volím nealko pivo a k jídlu si nakonec dávám kulajdu. Při prohlížení jídelního lístku mám opět dojem, že něco není v pořádku. Smažák je dražší než řízek? Cože? Abych byl přesný a konkrétní: smažený sýr, hranolky a tatarka za 299,- Kč a řízek s vařeným bramorem 259,- Kč. Ostatní nabídka je v podobném duchu. Víte, nejsem škrt ani nějaký spořílek, dokážu utratit zajímavé peníze, pokud mi cena dává smysl… Ale tohle fakt ne. Číšník se mne ptá, jestli si dám ještě něco dalšího, mají tam třeba kachnu se zelím. Popravdě s tou bych asi obecně problém neměl, jen na noc mi to nepřijde úplně nejlepší varianta.
Vracím se do hotelu a netrvá dlouho a spím jak dudek. Asi ten horský vzduch…
