Tallinn je město kontrastů – staré město s úzkými uličkami a historickými památkami, moderní Rotermanni City s komfortním ubytováním a obchody, autentické restaurace a hospody, přístav s loděmi a turistickým ruchem. Atmosféra je přátelská, turistická infrastruktura dobře funguje, a město nabízí kombinaci klidného objevování a aktivního poznávání.
***
I krátký pobyt poskytuje dostatek zážitků – historické památky, vyhlídky, kulinářské speciality, autentické hospody a kavárny. Tallinn doporučujeme každému, kdo hledá kombinaci historie, moderny, pohodlí a zajímavé gastronomie. Blízkost přístavu umožňuje také lodní výlety nebo trajekt do Helsinek, což rozšiřuje možnosti poznávání okolí.
***
Estonský Tallinn jsme navštívili v červenci 2023, jako součást většího tripu dál na sever, prakticky přes celou Skandinávii. Tallinn byla logická zastávka na naší nádherné cestě. Respektive mojí, jelikož od finských Helsinek jsem už pokračoval sám, sólo a čekalo mne dalších asi 7 000 km tímto nádherným krajem. Ale to by bylo na delší povídání 😉. Nicméně několik úryvků z této cesty už na našem webu je a určitě je najdete, pokud se proberete mými příspěvky. Z cesty vznikla kniha, kterou prozatím ode mne dostalo asi 70 šťastlivců a pokud se jednou rozhodnu ji vydat komerčně, určitě to budete vědět dopředu a třeba si ji i předobjednáte.
Teď se vrátíme v čase do letních dnů 2023, abych vám mohl sdělit své dojmy a zážitky z tohoto inspirativního pobaltského města. Města nejen s milými obyvateli, ale zejména dlouhou historií a kulturou, utvářenou poněkud jinými vlivy, než u nás ve střední Evropě. Což mu dává i určitou výjimečnost a neopakovatelnost.
***
…v Tallinnu jsme podle plánu, máme dokonce i vzhledem k check-inu na ubytování ještě slušnou rezervu. Byt máme rezervovaný nedaleko starého města poblíž přístavu v části „Rotermanni City“. Jde o starou industriální čtvrť, přebudovanou na luxusní městskou část s byty, obchody, restauracemi a bary. Opravdu hezky a citlivě přetvářené místo. Ještě není celá dostavěná, místy stále dodělávají cesty a končí s přestavbou částí původních výrobních či skladovacích budov.
Jen mi není jasné, kde budeme parkovat? Bydlení jsme zřejmě objednali podle polohy a jeho vybavení, bez přihlédnutí k parkovacímu místu. Už se nepamatuji… Takže v mapě tipujeme dvě parkoviště nedaleko našeho bytu. Na prvním nás odmítá akceptovat místní parkovací automat, dokonce jsem musel kvůli nejasné platbě volat svou banku. Tak přejíždíme na druhé. Je sice o pár desítek metrů dál, ale je obrovské, poloprázdné a závora u vjezdu nás bez problému vpustí na plochu. Super. Parkujeme a já jdu vyzvědět k výjezdu, jak je to tu s placením a povolenou délkou stání. Dobrá zpráva! Naše dvě noci nebudou problém a zaplatíme přesně o polovinu méně než na tom prvním. Podotýkám, že první parkoviště vycházelo na 40 euro. Takže dvacka k dobru.
Ještě nejsme ubytovaní, proto bagáž necháváme v autě a jdeme převzít klíče od kýženého tallinnského příbytku. Volám na číslu uvedené v objednávce a s milým ženským hlasem si domlouváme místo setkání. Přiznávám, trochu jsme zabloudili, tedy spíše stojíme na druhé straně budovy, ale paní je znalá a za dalších pár minut si nás sama nachází.
Náš byt je v pátém patře. Paní nás seznamuje se zařízením a když zjistila, že opravdu nehodláme spát na jedné manželské posteli, ochotně ukazuje, jakým způsobem se rozkládá pohovka v obývacím pokoji. Tu si nakonec vybírá Milan a na mě zbývá veliké a pohodlné letiště v ložnici 😉. Paní je velmi sdílná a bavíme se o různých věcech. Byt její není. Tohle má jako práci a na starosti má ještě několik podobných nájemních nemovitostí. Není Estonka, nýbrž Ruska. Ale žije tu a pracuje už skoro 20 let. Nakonec ji poděkujeme za servis, ona ještě dodá, jakým způsobem ukončit ubytování, rozloučíme se a my už přemýšlíme, kam vyrazíme. Nejprve ale musíme do auta pro věci.
Půlhodina, nutná k nastěhování potřebného proviantu utekla a už můžeme jít do města. Jak je už naším pravidlem, nejprve se někde dobře najíme. Chvíli chodíme v okolí domu, ale žádná restaurace se nám nezamlouvá. Buď jde o nějakou formu rychlého občerstvení anebo mají místo jen venku na zahrádce na přímém slunci. A to dnes svítí opět vydatně. Teplota není nijak vysoká, spíš ta intenzita svitu. Nevím, možná je to dané geografickou polohou.
Procházíme „City“ a nějak přirozeně se přibližujeme ke starému městu. Za dvouproudou silnicí je vidět sympatická stinná zahrádka u nějaké další restaurace. Jdeme k ní a je rozhodnuto. Restaurace „Troika“, jak se jmenuje, je stejně tak sympatická i uvnitř, a tak si sedáme. Hned poznáváme ruský původ. Na jídelním lístku, který nám servírka přináší, jsou i takové speciality, jako pelmeně plněné medvědím anebo losím masem. Vybíráme si jídlo podle chuti a musím uznat, že je výtečné. Po zaplacení odcházíme do starého města, ono už je tři čtvrtě na pět a rádi bychom dnes ještě stihli něco projít a vidět.
Přicházíme ke starým městským hradbám, tedy spíše k tomu, co z nich v této části zbylo, čímž se dostáváme do historického města. Nevím, jak je to možné, ale vše je tu do kopce. Následujeme jiné turisty, ať už jdou naším směrem anebo naproti. Kolem domu s poetickým názvem „Olde Hansa“, kde je mj. další lákavá restaurace a kde obsluhují v historickém oblečení, procházíme další uličkou až na náměstí „Vanallinn“. Pěkné historické náměstí s městskou radnicí. V době naší návštěvy je tu nespočet stánků se zbožím rozličného charakteru. Jak jsem uváděl, že je tu všechno do kopce, tak se to týká i tohoto náměstí. Zvláštní a nezvyklý pohled, popravdě si nedokáži vybavit nějaké jiné náměstí s podobným sklonem.
Mezitím se zatáhlo a vypadá to na brzký déšť. Pro nás to znamená nejvyšší čas si najít vhodné zázemí. Trochu mne to táhne ještě výš do kopce, takže v klidu pokračujeme přilehlými uličkami nahoru. V jednom místě ulička dokonce přechází ve schody, takže stoupání tu mají místy velmi slušné. Nad nim je upoutávka na „pub s velmi hezkým výhledem“, což je volný překlad cedulky na zdi. Chvíli hledáme vchod a vcházíme dovnitř. „White monk“ je taková malá hospůdka, vybudovaná ve starých hradbách. Jak je malá, o to je kouzelnější. Hledáme i slibovaný výhled. No, nějaký tu je. Musíme nejprve projít celým interiérem a poté průchodem v silné kamenné zdi na bývalý hradební val, kde je malá zahrádka. Sedáme si pod slunečník a za 5 minut už zase vstáváme a jdeme dovnitř. Slunečník se proměnil na deštník a mě prší na záda, což není zrovna příjemný pocit.
„White monk“ je naším útočištěm asi hodinu a půl. Venku je stejně nevlídno. Mimo nás dva tu je ještě pár dalších hostů, zjevně také turistů. Vedle nás sedí páreček, tak v mém věku. Manželé to na tuty nebudou, chovají se spíše jak dva odrostlejší puberťáci. A v rohu sedí skupinka asi 6 mladíků. Chvíli hádáme jejich původ, podle řeči trochu jako němčina, jen s divným přízvukem. Že by dánština? Netušíme… Každopádně pijí jen nealko, takže na pravověrné Němce to nevypadá. A k doplnění výčtu osob v tomto pubu nesmím zapomenout na obsluhu. Jde o svérázného chlapíka s opravdu originálním smyslem pro humor. Možná je to jeho způsob, jak se vypořádávat s kulturními odlišnostmi turistů, co mu sem chodí, bez nutnosti se přizpůsobit každému. V každém případě je to cesta, jak se i se svou hospůdkou dostat do řady cestovatelských blogů anebo příspěvků na sociálních sítích. Dělá to dobře. Nakonec při placení obligátní kartou nechce ani spropitné. Na vysvětlenou má připravený monolog o kontrolách finančního úřadu apod… Necháváme mu tedy minci na stole, loučíme se a odcházíme. Cash je prostě cash. Bez debat a bez kontrol…
Zpátky se jde veseleji, už je to z kopce. Cestou nahoru jsme si předtím všimli jednoho „beerhausu“, že bychom ho ještě vyzkoušeli? Snad k němu trefíme. Pršet už přestalo, proto není kam spěchat. Pomalu si zvykám na to, že podle světla se nedá odhadnout, kolik je vlastně hodin. Pohledem na hodinky zjišťujeme, že je už devět večer. Zvláštní, řekl bych tak nanejvýš šest.
„BeerHouse“ je ještě otevřený, a tak jdeme dovnitř. Je to opravdu velká restaurace, jejíž součástí je i vlastní minipivovar. Sedáme si k masivnímu stolu a ihned je u nás mladá servírka v historickém kroji. Práce jí dnes asi moc nebaví, anebo prostě nemá svůj den. Klid holka, za chvíli máš padla… Objednáváme si pivo a jídelní lístek. To už nám (raději) přináší její kolega, tvářící se o poznání více profesionálněji. Z jídelního lístku zjišťujeme, tedy spíše se ujišťujeme v našem názoru, že jde o německý model hospody. I nabízené jídlo vypadá cílené převážně na německé turisty. Nás ale nenaštvou 😉 Dáváme si klobásu a další pivo, pro změnu zkoušíme jiný druh. Ale jo, jde to…
Jak se vzhledem k času restaurace vylidňuje, láká nás to si ji celou prohlédnout. Je fakt dost velká, odhadem přes tři domy. V naší privátní prohlídce se střídáme a svorně uznáváme, že to tu mají pěkné. No nic, jdeme domů se vyspat na zítřek a důkladnější objevování Tallinnu.
***
Ráno probíhá obvyklým způsobem. Za sebe můžu říct, že moje postel byla luxusní a spánek super. Snad to tak měl i Milan na rozkládacím gauči.
Dnes, alespoň teď dopoledne, to zkusíme s prohlídkou směrem na druhou stranu. Tedy dále od starého města. Jde spíše o zvídavý plán než nějaký za konkrétním cílem. Od našeho domu to bereme přes rozestavěné silnice do vedlejší čtvrti. Po nějaké době, docela dlouhé, přicházíme k autobusovému nádraží. A cestou nic zajímavého nepotkáváme. Jsou tu velké bloky domů, občas nějaká firma, jinak nic k vidění anebo prohlídce. Mrkneme na sebe a máme jasno. Jdeme do starého města, je tam toho ještě dost k vidění.
Chvíli jsme mezi domy kličkovali, proto pro jistotu upravuji směr mobilní navigací. Zase dostávám na něco chuť a Milan můj pocit opětuje. Naštěstí potkáváme trafiku, kde mimo novin a tabáku mají i sendviče. Každý si jeden kupujeme a s malým kelímkem kávy z automatu si sedáme k malému stolku venku. Kolem nás chodí místní, o kus dál stavbaři staví silnice a město si žije svůj další den. Jeden z mnoha. My máme po chvíli dojedeno a dopito, a tak už nic nebrání vyrazit vzhůru do kopce objevovat další místní památky a zajímavosti.
Jdeme stejnou cestou, co včera. On je to z naší strany asi jediný schůdnější přístup. Pokračujeme kolem „Olde Hansa“, tady se určitě později stavíme na jídlo. To jsme si slíbili už včera. Míjíme radnici a míříme do úzké uličky, končící schody před pubem „White Monk“. Na konci těchto schodů je totiž průchod ve zdi, zřejmě stará městská brána, do nejvyšší části starého města. Milan se celý pochod průběžně rozdýchával přes nikotinový filtr, stoupání bylo náročné.
Za branou/průchodem pokračujeme vlevo, opět do mírného kopečka. Říkáme si, že pak už to bude jen z kopce. Na tomto návrší, jménem „Toompea“, je řada zajímavých objektů. Například Chrám svatého Alexandra Něvského, Katedrála Panny Marie, anebo budova Správního úřadu. Postupně procházíme kolem všech těchto budov, včetně budovy pošty. Objevujeme i upravené zahrady s promenádami a výhledy na město pod námi. Dnes se navíc udělalo hezké počasí, takže ve výhledech nás nic neruší.
Jak se proplétáme úzkými uličkami, tak možná i pomocí ostatních turistů vycházíme na malou plošinu na okraji hradeb s nádherným výhledem na „Church of the Transfiguration of Our Lord“, alias Kostel Proměnění našeho Pána (Ježíše) – úvodní fotka… Odsud z vrchu je to nádherný pohled. Tato fotografie bývá v denících mnoha cestovatelů do Tallinu.
Z plošiny dolů pod hradby vede klikaté schodiště, místy chodník, končící v parku u kostela. Proplétáme se mezi ostatními turisty a snažíme se nebýt na každém jejich selfie. Občas nadlidský výkon, tak se alespoň tváříme co nejvíce inteligentně.
Dole jsme i s malým zdržením cobydup a skrze staré opevnění, které si samozřejmě fotíme, se vracíme do spodní části starého města. Uličky nás dovedou nejprve zpět na náměstí „Vanalinn“, kam jsem asi dojít nechtěli. Takže to „ostrou levou“ bereme zpět a dál až k budově bývalé pobočky KGB, ze které je dnes muzeum. To láká kolemjdoucí nápisem „KGB prison cells“. Je to celkem malý domek, přilehající k současné ambasádě Ruska. Do vězení se nám nechce, stejně tam je zrovna nějaká skupinka středoškoláků. Pokračujeme dál, kolem středověkého domu, ze kterého v prvním patře trčí příď staré plachetnice. Tedy ne ve skutečné velikosti, je to model a upozorňuje na „Estonian maritime museum“. Muzeum plynně navazuje, skrze velkou městskou bránu, na obranný bastion z druhé strany. Za ním je moderní městský obchvat a další dnešní cíl, přístav. Není to sice ten, ze kterého zítra odplouváme na sever, nicméně se tam jdeme kouknout na lodě.
Chvíli nám to trvá, těch pár semaforů na několika přechodech umí zdržet. Procházíme kolem přístavního parkoviště pro auta turistů (mimochodem ještě levnějšího než to naše) skrze nově budovanou přístavní čtvrť. Bydlení tady asi nebude zrovna nejlevnější. Docházíme až na konec, dál už jsou jen silnice a příjezdy ke kotvícím lodím. Zrovna jich tu pár je. Klasické lodní megahotely. My si v jedné restauraci dáváme zasloužený nápoj a u venkovního stolu budeme chvíli pozorovat přístavní cvrkot. U vedlejších stolů sedí lidé s kufry a u vchodu hraje týpek na nějaký hudební nástroj. Po silnici občas přejde skupina turistů, samozřejmě za průvodcem vpředu, pochodujícím se vzpřímeným barevným deštníkem. Celkem zábavný pohled, říkáme si. My si tu v klidu sedíme, svou cestu si organizujeme sami a nemusíme sledovat nějaký barevný deštník. A zpozdit se od něj a nedejbože zabloudit, to by byl průšvih… Kdepak, organizovaná turistika není naše káva.
Kolem půl druhé se zvedáme a z přístavu odcházíme směrem k City. Bereme to novou přístavní zástavbou a opět obdivujeme místní stavební ruch. Čerstvý přístavní vzduch asi nějak přispěl k aktivaci našeho staronového pocitu. Hlásí se hlad. Od naší čtvrti jsme jen kousek, proto míříme do „Scotland yardu“. Ne, neteleportovali jsme se na britské ostrovy. Místní Scotland yard je stylová restaurace, bar, noční klub. Záleží, v jakou denní dobu sem zavítáte. Stylová výzdoba uvnitř, oddělené boxy s koženými sedačkami, celkový styl, repliky zbraní na stěnách, dlouhý bar i pódium pro živou hudbu, včetně tanečního parketu v poněkud „utopeném patře“, vše evokuje atmosféru organizovaného zločinu 30-tých let a boje s ním. My nic neorganizujeme a ani nebudeme bojovat s kýmkoliv. My máme hlad. Už z charakteru místa je jasné, že to tu nebude žádná vývařovna s hotovkami. Z jídelního lístku objednáváme 2x špagety a něco málo k pití. Než nám jídlo donesou, střídavě si jdeme prohlédnout interiér. Fakt hezké, stálo by za to sem jít v době, kdy to tu tzv. žije. Což nestihneme.
Obecně je škoda tu být jen dvě noci, Tallinn je rozhodně zajímavé a hezké město. Má i svou pláž na západní straně městského pobřeží. Vím, pro někoho je představa koupání se v Baltu naprosto nepřijatelná, ale myslím si, že jen do doby, dokud to nezkusí. A na východ od Tallinnu je další místní zvláštnost. Moc se o ní neví, ale je i v internetových mapách. A to sice UFO. Příběh je asi takový, že v jedné okrajové části Tallinnu chtěl místní obyvatel kopat studnu. V určité hloubce narazil na pevné „dno“. Tvrdou hmotu, která se nakonec ukázala jako kovová. Nález nahlásil a během let několik skupin výzkumníků potvrdilo velký, okrouhlý, kovový a mnoho desítek tun těžký předmět pod domkem tohoto místního obyvatele. Vše se odehrávalo ještě za bývalého SSSR, s přesahem až do současnosti.
Tak, dojedli jsme výtečné špagety a jdeme si na chvilku odpočinout do našeho příbytku, máme to jen pár desítek metrů.
Pauza doma byla krátká a bylo by škoda nebýt venku. Než se půjdeme navečeřet do vyhlídnutého „Olde hansa“, pořádně si prohlídneme naši čtvrť „Rotermanni City“, kde bydlíme. Jak už jsem psal dříve, je to nově přestavovaná bývalá tovární a přístavní čtvrť. Pěkně do moderního hávu. Ale s ponecháním původního industriálního rázu. Touto přestavbou vzniklo, a i dále vzniká moc hezké místo. Přímo u našeho domu je v okolí řada malých uliček pro pěší s obchody a restauracemi různého typu. Myslím, že jsme si postupně prošli všechny uličky, i ty okrajové. Některé kavárny přímo lákaly k zastavení, stejně i některé obchůdky. Jenže už se blíží sedmá večerní a my raději spěcháme zpět do starých uliček na plánovanou večeři.
„Olde Hansa“ se nedá přehlédnout. Sedáme si venku na zahrádce u jednoho menšího stolku, jinak je celkem plno. Místo to není velké, akorát tak pro nás dva. Je to zjevná turistická atrakce, pohledem odhadujeme, že tu sedí právě jen ti. Anebo alespoň viditelná většina. Obsluha tu chodí v dobových kostýmech, hned vedle zahrádky je malý stánek s kořením a nějakými drobnostmi. Asi jako ukázka bývalého tržiště, které se tu dříve provozovalo. Objednáváme si s přinesených jídelních lístků, včetně místního piva. To nám přinášejí v hliněných pohárech. Taky stylovka. Oba jsme si dali jednu z dalších místních specialit, polévku, jejíž název si nepamatuji. Horká, hustá, a s doneseným pečivem i vydatná. Mezi sousty si povídáme o Tallinnu. Oběma se nám tohle město líbí. Za sebe dodávám, že nejsem proti tomu se sem ještě jednou podívat a třeba i na delší dobu. Jen už asi letecky. Chce to jen naplánovat.
Dnes večer je už o poznání chladněji, navíc začalo drobně pršet a od moře fouká studený vítr. To je to kouzlo přímořských měst. Zvedáme se a jdeme domů, vyspat se na zítra. Vstávat budeme muset dřív, trajekt nám jede v půl desáté z přístavu v „Maardu“. Je to kousek na východ od Tallinu, a když k předpokládané cestě připočteme i čas na nalodění a omezený check-in, vstávat budeme kolem sedmé.
Závěrem
Pobyt v Tallinnu byl intenzivní a pestrý. Historie a moderní město, dobré jídlo a autentická atmosféra vytvářejí nezapomenutelný zážitek. A i když jsme tu strávili jen dvě noci, Tallinn nás natolik zaujal, že se sem rádi vrátíme, tentokrát možná na delší dobu.
***
Tímto článkem jsem vás chtěl nejen inspirovat. Zároveň i doplnit jiný příspěvek k tomuto městu o můj autentický zážitek.
*****