Úvodní slovo k rozhovoru z Radiožurnálu
Jsem velkým fanouškem Stezky Českem – cesty, která není jen o chůzi, ale hlavně o vnitřních proměnách, zážitcích a setkáních, které člověka obohatí na celý život. Proto mě zaujal rozhovor, který nedávno odvysílal Radiožurnál, a rád bych ho zde sdílel.
Rozhovor vedla skvělá Lucie Výborná, která si tentokrát k mikrofonu pozvala Martina Úbla, zakladatele Stezky Českem. Jejich povídání je upřímné, inspirativní a plné postřehů o tom, co s vámi udělá víc než tisíc kilometrů dlouhé putování českou krajinou. Dozvíte se, jak Stezka vznikla, co všechno může člověk na cestě objevit – o světě i o sobě, a proč jsou hory tím nejlepším místem k odhalení pravdy.
Díky laskavosti Českého rozhlasu – Radiožurnálu si tento rozhovor můžete poslechnout nebo přečíst i vy. A já ho s velkým respektem přebírám a doporučuji všem, kdo milují hory, svobodu, nebo se prostě chtějí jen na chvíli zastavit a nahlédnout pod povrch každodennosti.
Rozhovor Lucie Výborné – Martina Úbla na Radiožurnálu
Stezka Českem je nekomerční projekt party nadšenců, kteří společně s Klubem českých turistů nabízí dva okruhy – severní a jižní. Oba měří přibližně 1000 km. „V horách máte veškerý čas pro sebe, jste tam, kde chcete být, a jediné, co řešíte, je, kde budete spát, co si dáte dobrého. Naše civilizace je úzkostná, ve stresu. Člověk si chce uchránit to, co si nese z hor. Když vidí, že o to přichází, je potřeba zase vyrazit,“ vypráví zakladatel Stezky Českem Martin Úbl.
Dělali jste soutěž o největší blbost, kterou mají stezkaři v batohu – co vyhrálo?
Bylo to hodně napínavé. Třeba elektrická světýlka, když nebyla elektřina, paní si vzala vodítko na psa, ale nevzala si psa. Ale ani to to nevyhrálo. Vyhrála to paní, která napsala, že největší kravinu, kterou si vzala na Stezku, byl bývalý přítel. Během hodiny tam bylo asi tři sta komentářů. To bylo jasné vítězství.
Andělé a tiší hrdinové
Kdo vyrazil na Stezku Českem a potřeboval pomoc, narazil na tzv. Trail Angela, na dobrého anděla.
Začátky dobrých andělů byly jaké?
Těžké. Nikdo nám moc nevěřil, že by to bylo v Čechách možné dělat, že Češi na to moc nejsou, ale rozhodili jsme to mezi lidi a chytlo se to. Koluje dnes už stará historka o holčině z Cínovce, která se přihlásila v září, a když jí v dubnu volal borec, že jde a potřeboval by usušit, protože tenkrát bylo v Krušných docela zima, ona nevěděla, proč jí volá cizí chlap, protože mezitím zapomněla, že se přihlásila. Tak chvilku trvalo, než se dohodli, ale vzpomněla si. Byl úplně hotový. Když ho viděla, vzala ho do sprchy, věci mu hodila do pračky, a když byl ve sprše, přišel manžel z práce… Pointa je – když pácháte dobro, aspoň ti nejbližší by to měli vědět. (směje se)
Kolik těch Trail Angelů ze začátku Stezka měla?
Začínalo se od nuly, ale od první sezóny jsme jich měli třicet, pak se ukázalo, že setkání jsou skvělá. To nejhezčí, co nás bavilo z dvaceti let našeho chození po horách, jsme se snažili dát na tu Stezku. Většina se chytla, něco tolik ne, ale Trail Angels je něco, na co jsem extrémně pyšný. Máte tam lidi, kteří zadarmo ve svém čase pomáhají lidem na trase, kteří jdou s batohem a jsou třeba hotoví. Dost často to je rozdíl, jestli půjdete dál, nebo to vzdáte. To je skvělé a setkání jsou úžasná. Každý Trail Angel má svůj příběh. Jsou to majáky na cestě, kde se lidi zastavují. A i oni sbírají příběhy, mají často knížky, kam si zapisují, s kým se potkali, fotky…
Byl plán dostat Stezku Českem do televize? Nebo to byla souhra náhod?
To běží jak sněhová koule. Plán nebyl. Stezka měla být pro kamarády, abychom měli důvod chodit po horách a bavit se v hospodě chytře o tom, proč to nikdo nechodí. (směje se) Ale pak, když jsme to stavěli, to začalo být pro lidi, kteří vyrážejí do hor a třeba hledají cíl, aby mohli putovat delší dobu, a pak právě třeba pro lidi, kteří by do hor chtěli vyrážet, ale nevědí jak a bojí se, mají strach. Ukázat jim, že to jde. To byl důvod na začátku. Cíl dostat to do televize nebyl. Ono to přichází na příbězích. Přišel štáb, protože natáčel za covidu na Motole s párem – zdravotní sestra a bratr, ti obrovsky vyhořeli, položili to v Motole a že pojedou do Indonésie. Když se jim štáb ozval za půl roku, řekli: „My jsme do Indonésie nejeli. Našli jsme nějakou Stezku Českem, tady putujeme a je to lepší.“ A v tu chvíli to zaujalo ten štáb.
Pro mě ze Stezky Českem v dokumentární podobě je asi nejcennější to setkávání s lidmi. A momenty, kdy cítím určitě dojetí, protože najednou Míra Vladyka usedne vedle starší dámy se starším pánem a oni vyprávějí: „Jenom jsme tady chtěli něco zbudovat, aby lidi měli radost.“ To si říkám – ještě to s námi není tak špatné.
Tito tiší hrdinové, kteří to nikam nedávají do médií, ale přitom tam páchají dobro, to je nejhezčí, co seriál ukáže. Je to neuvěřitelné. Snažili jsme se ukázat příběhy lidí, kteří vyrážejí, ty jsou strašně silné, je to krásné, ale tito tiší hrdinové, kteří tam lokálně něco budují, snaží se a nepotřebují to nikde šířit, to je skvělé a dává vám to naději v nás, že je to dobré.
Kolik tichých hrdinů na Stezce je?
Jsem přesvědčen, že nekonečno. Když půjdete sama, zase objevíte jiné. Když jsme to dávali dohromady, byl jsem překvapený, kolik krásných míst jsem objevil. Někdy potkáte někoho, kdo jde jinak, někdy potkáte někoho se silným příběhem, někdy potkáte člověka, který šlechtí to místo a vy z toho místa cítíte lásku, kterou tomu dává. To je neuvěřitelné.
Můžu vyrazit z kteréhokoli bodu a kterýmkoli směrem. Nemusím jít směrem, kterým chodí ostatní, můžu si jít, jak potřebuju?
Stezka je svobodná. Dali jsme lidem kuchařku a už je jenom na vás, co s tím uděláte. Nemusíte se nikde registrovat, není žádný oficiální začátek ani konec. Není správná možnost, jak jít. Je to čistě na vás.
Narazili jsme na to – největší hloupost, kterou si dáma vzala s sebou na trek, byl její bývalý přítel. Něco jiného je jít Stezku Českem a něco jiného je jít ty veliké světové traily, kde se to partnerství asi prověří. Je dobré vzít si s sebou svoji nastávající nebo svého nastávajícího nebo někoho, o kom jsem přesvědčena, že to je ten muž, se kterým strávím zbytek svého života?
Je to supr! Hory vám strhnou masky, které můžete mít tady, a toho člověka poznáte během pár dnů, pár hodin – poprvé, co vám zaprší, poprvé, co se špatně vyspí, poprvé, co se nepovede jídlo. Poznáte sám sebe, když jdete, jak reagujete v situacích, ale i lidi, se kterými tam chodíte. V páru to poznáte třikrát tolik.
Zažil jsem krásnou situaci, myslím, že to bylo v Beskydech, kdy šel pár a bylo vidět, že paní se jde nahoru špatně, pán ji táhl nahoru, držel ji za ruku a ona na něj řvala: „Jestli mě teď pustíš, tak se s tebou rozvedu!“ To je párová terapie, kterou nevymyslíte.
Kdy je těžké vracet se z hor? Bojí se stezkaři, že potkají medvěda? A co řadí Martin Úbl vzhledem ke Stezce Českem do kategorie „největší bizár“?
Poslechněte si celý rozhovor: