Následující text je lehce upravenou kapitolou z mé knihy „Terapie na Boson“, která je takovým „netradičním cestopisem“, popisujícím letní trip, většinou sólo, z české domoviny, přes pobaltské státy až na nejsevernější výspu pevninské Evropy Nordkapp, a potom dále pobřežím severního Norska, horskými oblastmi Švédska, Dánskem, a nakonec Německem zpátky domů. Cesta to byla nádherná, úžasná, pro leckoho z mých čtenářů i inspirující. A pro všechny ostatní z vás je tu tato malá ochutnávka o jednom nádherném místě vysoko nad severním polárním kruhem.
…na Senju přijíždím kolem páté. Nevědomky sledují ceny benzínu a fakt jsem poprvé v Norsku (ještě před Nordkappem) bral suverénně nejdražší benzín. Tedy prozatím. U odbočky k ostrovu je benzinka, kde vychází v přepočtu asi o 8 Kč na litr levněji než můj první norský nákup.
Do ubytování jsem trefil na první dobrou a po vyřízení formalit jdu omrknout pokoj. Hezký, čistý, jednolůžkový. Vlastní WC a koupelna, wifina běží. K pokoji je sdílená vybavená kuchyně a hala. Tu mi recepční představil jako „living room“. Hned mne zaujalo jedno místečko u okna, kde budu psát dnešní zážitky. Ještě se recepčního ptám: „není tady bar anebo nemáte náhodou na recepci pivo?“ Odpověděl jasně: „na recepci bohužel pivo není a jelikož je neděle, ani obchody nemají otevřeno. Snad jedině benzínka…?“ Odpověď přijímám jako dostatečnou a už hledám tu nejbližší. Jen pár km. Auto má ještě teplý motor, takže ho krátkou jízdou nijak nepotrápím. Výsledek je stejný jako situace na recepci. Nemáme. Ještě, že mám od šváry moc dobrý rum. Když dopisuji tuto část a dolévám si ještě jednu skleničku, pozoruji z velkého okna „living roomu“ mořský záliv, co je několik desítek metrů pod hotelem. Začíná pršet a dnes mám k těm kapkám deště na spaní i trochu víc toho pohodlí.
Noc proběhla perfektně, moje chytré a lehce prudivé hodinky hlásí index „body batery“ na 100, takže vše je Ok. Rozhrnuji tmavý hutný závěs na oknech, který je v tomto období asi nutnost a hned dostávám hlad. Divná asociace na pohled do zeleně venku. Zběžně čekuju předpověď počasí tady a případně na další cestu. Zjišťují příjemnou změnu. Pokud tady vydržím ještě den, a přitom i tady by mělo být pěkně, předpovídané deště mne minou. Že by? No jasně! Mrknu na booking, jak je to s kapacitou a ejhle, vyprodáno. Sakryš. No nic, zkusím to osobně na recepci. Teda až za 20 minut, mají od 8:00 hod.
Paní na recepci, co právě přiběhla z jídelny, bez problémů začala na můj dotaz o prodloužení pobytu prohledávat sofistikovaný systém objednávek (tlustý sešit, spíše knihu) a oznamuje mi, že žádný problém, pokoj 15 je volný. Super, jenže já mám pokoj 8. Znovu listuje knihou mého dnešního osudu a jooo, i můj pokoj má do zítřka volnou kapacitu. Takže vytahuji kouzelnou plastovou kartu, ve spojení s našimi úsměvy odmávnu u terminálu požadovaný obnos a už přemýšlím o dnešním výletu. Ale teď mám přeci ten hlad. Jdu na to. Kuchyňka je tu sdílená, ale zjevně ještě všichni spí (to ty závěsy), a tak mám laborku jen pro sebe. Z auta jsem už vytáhl kaši k snídani a krůtu na slanině s rýží k obědu. Abych pod dvojitou podlahu auta, kde mám sbalený proviant, nemusel víckrát. Taky s úlevou vytahuji svoje kafe, to místní překapávané mi už asi nechutná.
Někdy předevčírem jsem překročil magickou hranici poloviny cesty, přibližně 4300 až 4500 km. Někdo by řekl, že už tedy jedu domů. Čistě technicky vzato, ano. Jenže mám před sebou ještě tento ostrov, potom Lofoty (spíš jejich ochutnávku), Švédsko a Dánsko. Cestu po německých dálnicích beru už jen jako cestu do garáže. Takže o program je postaráno a nudit se rozhodně nebudu.
V mapě jsem vybral místo na druhé straně ostrova, pro jistotu nastavuji navigaci a jedu. Dnes mám v plánu trochu natáčet a fotit z dronu. Zatím k tomu nebyly vhodné povětrnostní podmínky, jen pár symbolických minut na severofinském jezeře Inari.
Vyrážím a netuším, co mne vlastně čeká. Když pominu místní dopravní zvyklost jezdit max. na pátý rychlostní stupeň ze šesti, opět nestačím mrkat na okolí. Až občas zakličkuji po silnici. Naštěstí po prázdné anebo poloprázdné. Ostrov je hornatý, a tak i silnice vede všemi směry, včetně občasného stoupání kolem 8-10 %. Konstatuji, že je to takové Norsko v malém. Od všeho, co jsem zatím viděl, tu něco je. Na druhou stranu ostrova je to lehce přes 60 km, takže to chvíli trvá. Občas zastavuji, trochu se procházím po okolí, nasávám atmosféru a fotím. Při přejíždějí jednoho mostu mám dojem, že pode mnou teče řeka. Tady? Zastavuji na blízkém odpočívadle a jdu se ze zvědavosti podívat. Žádná řeka, to se jen „napouští“ jeden malý fjordik vodou z moře aktuálním přílivem. Proud je to ale pěkný. Na co ale koukám pomalu s otevřenou pusou, je čistota vody. Naprosto křišťálová. Jen ta teplota je jen pro otrlé.
Silnice se pěkně vlní, což mám rád a už v dáli vidím oceán. Ódin má asi zase dobrou náladu, tak nad námi všemi nádherně rozsvítil celou oblohu sluncem a krajinu vybarvil v opravdu luxusním stylu. Aby to nebylo fádní, tam, kde to bylo potřeba, např. pro focení, nechal i pár malých mraků. Je to profík. Patnáct km před cílem se otevřel úžasný (opět, já za to fakt nemůžu) výhled. Prakticky konec ostrova, malý záliv, v něm řada malých ostrovů, některé s vegetací a pak už jen oceán. Nebe přesně pro video, takže už jen najít místo na parkování a start dronu. I to se našlo, takže vybaluji mašinu a frrr do vzduchu. Lítám, fotím, točím… Opravdu je tu správně fotogenická krajina. Požadované záběry už mám, tak přistávám a fotím i točím něco ze země na mobil. Musím mít i něco „rychlejšího“ pro rodinu a kámoše na sociálních sítích.
Jedu dál a slunce se schovává za šedivé mraky. Předpověď nelhala. V cíli, kde se dál už opravdu jet nedá, vytahuji vařič a dávám si zasloužený oběd. Mají tu malé tábořiště a je tady i začátek nějaké turistické trasy. Během přípravy jídla se občas pozdravím s procházejícími turisty, někdy stačí jen úsměv. Všechno je takové upřímné a přirozené.
Cestou zpátky do hotelu opět přemítám o tomto nádherném ostrově. Je to jasné. Pro přátele mám tip. Pokud někdo chce v omezeném čase letět do severního Norska, ať letí do Tromso, tam si na týden půjčí auto nebo motorku, ideálně bez omezení najetých kilometrů a vyrazí sem. Na odbočce k Senje natankuje nejlevnější benzín, co jsem viděl a ubytovat se může klidně tam, co já. Parkování je zdarma a místa dost.
Během pobytu se může prohánět po celé Senje, občas vylézt na nějaký kopec nebo horu, tam si klidně postavit sněhuláka a po sejití k moři se vykoupat v průzračné vodě. Tedy pokud je zároveň otužilec, voda je fakt studená… Ostrov je, jak už jsem jednou uvedl, takovým norským výběrem. I soby tady mají, dneska nás motoristy přišla pozdravit tříčlenná rodinka.
Pomalu přijíždím do městečka, kde mám hotel. Je pondělí a obchody mají otevřené. Chvíli nějaký hledám a zastavuji na malém parkovišti. Opět začalo pršet. Nákup bude rychlý, jen nějaké pečivo, ovoce a snad i to místní pivo. Ceny norské, jak jinak, ale to je v pořádku.
Na pokoji si dávám horkou sprchu a jdu si udělat kafe. Zítra budu pokračovat směrem k Narviku, tedy spíše k Lofotám. Na zdejší podmínky to ani nebude nijak daleko, jen 350 km, což je v místních podmínkách asi 5 a půl hodiny jízdy. Za chvíli budou čtyři odpoledne, sedím ve svém oblíbeném křesle a za vůně kávy s trochou rumu velkým oknem pozoruji přes záliv z nebe padající vodní závoj. Dnešek se opět vydařil.
Večer přijela skupinka dalších turistů, zjevně odněkud z temperamentního jihu. S tichostí a klidem Skandinávců, se kterým jsem se v posledním týdnu zatím setkal, se to opravdu nedá srovnat. Když už mi podruhé omylem vchází na pokoj nějaká žena, bez ohledu na míru její sympatičnosti a dočasnou absenci mého sociálního kontaktu raději dveře zamykám… Večer se ještě bavili ve vedlejším living room. Zjevně veselá parta. I to k cestování patří. Jednou já a potom zase někdo jiný…
Ráno vstávám kolem sedmé. Po delší době se oholím (využívám teplou vodu a zejména zrcadlo, které v mém cestovním proviantu jako jediné chybí). Potom, ještě z teplé postele, hledám na mapě co a jak bude dnes probíhat. Celý velký okruh má jen daný směr a hlavní body průjezdu. Mise byla Nordkapp, ostatní přizpůsobují aktuálním potřebám, pocitům, předpovědi počasí a chutí. Pro někoho s nutností vše naplánovat to může být těžko představitelné, ale osobně v tomto způsobu cestování nevidím problém. Aktualizace trasy na další den zabere vždy jen pár minut ráno nebo večer.
Takže dnes přejíždím na Lofoty. Navigace to zahlásí někam doprostřed souostroví na cca 380 km, a i s přestávkami asi 6 hodin jízdy. Vidím, že tady na ostrově jezdí i nějaký trajekt anebo přívoz. Z místa, kde jsem včera létal s dronem do města Andenes na samém vrcholku Lofotskych ostrovů. Opravuji, nejsou to úplně Lofoty, nýbrž jiné souostroví Vesteralen. Zvažují i tuto možnost. Možná to zní lákavě, ale spíš pojedu autem. Ok, je 8:00 hod, jdu posnídat, postupně sbalit, odhlásit se a nějak rozumně vyrazím dál. Tady to ještě kolem všechno spí, na což už jsem zvyklý.
Moc pěkné, dokázala jsem se hned přenést do Norska. Nádherná fota a do křišťálové vody, byť studené, bych skočila hned.
To jsme rádi, že se Ti to líbilo. A věř, že na místě to je ještě lepší