Camino de Santiago – víra, historie a putování
Svatojakubská cesta nebo Cesta svatého Jakuba – španělsky Camino de Santiago, je název historické sítě dvanácti poutních cest, které vedou ke hrobu svatého Jakuba Staršího v katedrále v Santiagu de Compostela ve španělské Galicii. Trasy jsou značené moderním turistickým značením a většinou procházejí historickými poutními směry.
Ve zdejší katedrále jsou podle legendární i písemně zaznamenané tradice uloženy ostatky svatého Jakuba, Kristova učedníka, jenž za svého života údajně kázal i v Hispánii. Po své mučednické smrti, patrně r. 44, byl pohřben v Jeruzalémě, ale později byly jeho ostatky – dle různých legend v různých dobách a různými způsoby – přeneseny do Španělska a konečně pohřbeny na tehdy pustém místě dnešního Santiaga. Místo bylo poté na několik staletí ztraceno, až byl hrob s pravděpodobnými ostatky sv. Jakuba znovu nalezen 25. července roku 813, kdy na něj podle legendy ukázaly jasně zářící hvězdy. Na místě Jakubova hrobu byl nejprve vystavěn prostý jednolodní kostel, jenž se poměrně brzy stal poutním místem, a kolem něj vyrostlo město. Se vzrůstajícím významem byl kostel několikrát přestavován, poté byl při nájezdu Maurů v roce 997 zničen a v letech 1075–1150 byla na jeho místě vystavěna současná trojlodní bazilika.
První doložená pouť do Compostely se uskutečnila roku 951. Podél cesty byly postupně vztyčovány orientační kameny, kamenné kříže, boží muka a upravovány studánky. Vznikla radiální síť 12 poutních cest, vedoucích z Itálie, Francie i Portugalska. Dále při ní byly zřizovány kaple, kostely a kláštery, poskytující poutníkům azyl. První manuál pro putující pochází již z 12. století, kdy jej pravděpodobně sepsal Aymeric Picaud, papežův sekretář, pod názvem Liber Sancti Jacobi. Rukopis obsahuje kázání, zprávy o zázracích a liturgické texty spojené s osobou svatého Jakuba. Dále se zde nacházejí také popis trasy, umělecká díla, která lze po cestě spatřit, a zvyky místních obyvatel. Symbolem dlouhotrvající poutě se již ve středověku stala mušle hřebenatky, ať již skutečná, nebo vyobrazená na poutním odznaku, někdy proťatá dvěma poutnickými holemi, dále nádoba na vodu vyrobená z tykve, klobouk se širokou krempou proti slunci, pláštěnka se širokým límcem a poutní hůl z větve, s vyřezaným prstencem a kuličkou na konci rukojeti. Od roku 1987 je platný systém značení pomocí směrových značek se symbolem svatojakubské mušle a žlutých šipek.
Zájem o svatojakubskou pouť začal prudce vzrůstat od konce 80. let 20. století, k čemuž přispěla pouť papeže Jana Pavla II. v r. 1982 a následně i fakt, že roku 1993 byla svatojakubská cesta zapsána na seznam světového dědictví UNESCO a její nové značení bylo podpořeno grantem Evropské unie. Kancelář poutníků v Santiagu de Compostela vede podrobné statistiky o poutnících, kteří dorazí do města.
Historie poutí do Santiaga de Compostela sahá hluboko do středověku a je spjata s legendou o apoštolu svatém Jakubovi Starším, jednom z dvanácti učedníků Ježíše Krista. Podle tradice kázal svatý Jakub na Pyrenejském poloostrově a po svém mučednictví v Jeruzalémě kolem roku 44 n. l. měly být jeho ostatky převezeny do Galicie na severozápadě Španělska.
Legenda vypráví, že hrob apoštola byl objeven až v 9. století díky zázračnému zjevení hvězd, které ukázaly na místo jeho posledního odpočinku. Odtud pochází i název Santiago de Compostela, což lze přeložit jako „Svatý Jakub v hvězdném poli“. Objevení hrobu dalo vzniknout významnému poutnímu místu, které se stalo jedním z nejdůležitějších center křesťanství ve středověké Evropě.
Rané poutnictví v 9.-12. století
První poutníci se do Santiaga začali vydávat již v 9. a 10. století. Cesty byly tehdy nebezpečné a náročné, poutníci čelili loupežníkům, divoké zvěři i nepřízni počasí. Přesto počet poutníků postupně rostl a v 11. a 12. století zažívalo poutnictví do Santiaga svůj první velký rozkvět. V této době se formovaly i hlavní poutní cesty, z nichž nejvýznamnější byla tzv. Camino Francés (Francouzská cesta), která vedla z Francie přes Pyreneje do Španělska. Významnou roli v rozvoji poutnictví sehrála i Clunyjská reforma v 11. století, která podpořila poutnictví jako projev zbožnosti a pokání. Vznikaly kláštery a hospice podél cest, které poutníkům poskytovaly ubytování, stravu a ochranu. Vznikaly i první písemné průvodce pro poutníky, jako byl již zmíněný Liber Sancti Jacobi ze 12. století, který poskytoval cenné informace o trasách, památkách i zvycích místních obyvatel.
Vrchol a úpadek poutnictví ve středověku v 13.-15. století
Období 13 a 14 století představovaly vrchol poutnictví do Santiaga. Počet poutníků dosahoval statisíců ročně. Poutě se účastnili lidé ze všech společenských vrstev, od králů a šlechticů po prosté rolníky. Poutnictví mělo i ekonomický dopad, podél cest vznikala nová města a rozvíjel se obchod.
S nástupem pozdního středověku a renesance v 15. století začal zájem o poutnictví do Santiaga postupně upadat. Důvodem byly morové epidemie, války i změna náboženského cítění.
Novodobé oživení v 20. a 21. století
Po staletích úpadku zažilo poutnictví do Santiaga v 20. století nečekané oživení. K tomuto oživení přispělo několik faktorů . Duchovní obnova, kdy lidé opětovně začali hledat hlubší smysl života a poutnictví jim nabídlo možnost duchovní obnovy a sebereflexe. Poutní cesty se opětovně staly i oblíbenou turistickou destinací, která láká lidi z celého světa. Svoji úlohu si v tomto období začala uvědomovat církev i stát a začaly poutnictví aktivně podporovat, restaurovaly se poutní cesty a vznikaly nové ubytovací zařízení.
Zapsání Svatojakubské cesty na seznam světového dědictví UNESCO v roce 1993 přispělo k její popularizaci a ochraně.
Dnes je Svatojakubská cesta živoucím fenoménem, který každoročně přitahuje statisíce poutníků z celého světa. Lidé se na cestu vydávají z různých důvodů – náboženských, duchovních, kulturních i turistických. Poutnictví do Santiaga de Compostela tak i v 21. století pokračuje ve své bohaté a fascinující historii.
Nejznámější poutní trasy
z Finisterre – 87 km, poloviční vzdálenost, uznává se jen včetně zpáteční cesty přes Muxíu (114 km)
Anglická (Camino Inglés) – 110 km, z Ferrolu
Portugalská (Camino Portugués) – 239 km, z Porta přes Ponte de Lima nebo až z Lisabonu
Camino Primitivo – 320 km, z Ovidea přes Lugo a Melide
Mozarabská – 390 km, Granady a Méridy, alternativa z Málagy přes Baenu
z Arles – 750 km, její slavná část Camino Aragonés měří 160 km, Camí San Jaume 600 km
Francouzská – 790 km, začíná v Saint Jean Pied de Port
Camino del Norte – 830 km, severní cesta vede podél severního pobřeží Španělska z baskického Irúnu v blízkosti francouzské hranice, prochází městy San Sebastián, Guernika, Bilbao, Santander, Oviedo
Vézelayská – 900 km, vede z Vézelay, přidávají se k ní nizozemské cesty z Namuru z Maastrichtu.
z Levanty – 900 km, přes Valencii a Zamoru; připojují se k ní cesty z Burgosu a z Madridu (320 km )
Pařížská – 1.000 km, přes Orléans a Saint Jean Pied de Port, přidávají se k ní cesty ze Chartres a Soulacu
Via de la Plata – 1.000 km, ze Sevilly
z Le Puy – vede z Le Puy en Velay, připojují se k ní cesty ze Ženevy, Kostnice a z Prahy
Jak už bylo zmíněno, Camino Primitivo je považována za nejstarší poutní trasu do Santiaga. Její historie je úzce spjata s objevením hrobu svatého Jakuba Staršího v 9. století. Legenda vypráví, že poustevník Pelayo uviděl na kopci Compostela zářící hvězdy, které ho dovedly k hrobu apoštola. Zpráva o tomto objevu se donesla až ke králi Alfonsu II. Asturskému, který vládl v letech 791–842. Alfons II., hluboce věřící křesťan, se rozhodl na místo objevu osobně vydat. Cesta, kterou z Ovieda podnikl, se stala první doloženou poutní cestou do Santiaga a dala tak vzniknout Camino Primitivo. Jeho pouť měla zásadní význam pro upevnění kultu svatého Jakuba a pro rozvoj Santiaga de Compostela jako poutního centra.
První doložená pouť do Compostely se uskutečnila roku 951. Podél cesty byly postupně vztyčovány orientační kameny, kamenné kříže, boží muka a upravovány studánky. Vznikla radiální síť 12 poutních cest, vedoucích z Itálie, Francie i Portugalska. Dále při ní byly zřizovány kaple, kostely a kláštery, poskytující poutníkům azyl. První manuál pro putující pochází již z 12. století, kdy jej pravděpodobně sepsal Aymeric Picaud, papežův sekretář, pod názvem Liber Sancti Jacobi. Rukopis obsahuje kázání, zprávy o zázracích a liturgické texty spojené s osobou svatého Jakuba. Dále se zde nacházejí také popis trasy, umělecká díla, která lze po cestě spatřit, a zvyky místních obyvatel. Symbolem dlouhotrvající poutě se již ve středověku stala mušle hřebenatky, ať již skutečná, nebo vyobrazená na poutním odznaku, někdy proťatá dvěma poutnickými holemi, dále nádoba na vodu vyrobená z tykve, klobouk se širokou krempou proti slunci, pláštěnka se širokým límcem a poutní hůl z větve, s vyřezaným prstencem a kuličkou na konci rukojeti. Od roku 1987 je platný systém značení pomocí směrových značek se symbolem svatojakubské mušle a žlutých šipek.
