Je neděle 11. května a ve vzduchu už visí napětí. To dobré. To, které přichází, když víš, že se blíží další dobrodružství. Už za dva dny znovu vykročím – tentokrát na poslední část severní trasy Stezky Českem. Čeká mě deset dní, 280 kilometrů, přechod Jeseníků i Beskyd a jako symbolický cíl – nejvýchodnější bod České republiky.
Chci tam dojít 22. května. Přesně rok od chvíle, kdy jsem poprvé vyrazil na Stezku. Přesně rok od momentu, kdy jsem udělal první krok s jedním cílem – znovu najít sebe sama. Dát tělu šanci zregenerovat, hlavě prostor nadechnout se a srdci důvod znovu bít naplno.
Vycházím 13. května. Datum, které pro někoho znamená smůlu. Pro mě je to ale výzva. Možná i test. A já vím, že chci obstát. Ne kvůli výkonu, ale kvůli sobě. Kvůli té tiché vnitřní potřebě znovu cítit, že žiju naplno.
Mezi etapami život běží dál. A ne vždycky klidně.
Po návratu z minulého úseku jsem doufal, že bude chvíli pauza. Odpočinek. Ale přišlo zhoršení zdravotního stavu. Zvětšené uzliny. Vyšetření. CT. Obavy. Byla to chvíle, kdy jsem si musel upřímně přiznat, že vůbec není jisté, jestli se ještě někdy na Stezku vrátím.
Pochyby byly silné. Ale touha jít dál byla silnější.
Některé věci nejde vysvětlit rozumem. Prostě to cítíš. Že musíš. Že tě něco volá. Že ta cesta je víc než jen turistická trasa – že je to způsob, jak zůstat sám sebou i tváří v tvář nejistotě. A právě proto jsem tady. Připraven znovu vyrazit.
Vím, že mě čeká náročná trasa. Ale taky vím, že přesně tohle teď potřebuji – cítit sílu hor, dýchat vzduch, být sám se sebou v pohybu. Nechat mysl odpočívat a tělu dopřát ten nejpřirozenější pohyb – krok za krokem, dnem za dnem.
Jeseníky a Beskydy…
Mají v sobě něco syrového. Něco, co bolí i léčí zároveň. Výstup na Praděd, noclehy v přírodě, únava, která se lepí na paty. Ale i ticho lesa, ranní rosa na trávě, čerstvý vítr v obličeji. Všechny tyhle „obyčejné“ momenty pro mě znamenají víc než jakýkoli luxus.
Na každé takové cestě přichází chvíle, kdy jdeš sám a mlčíš. Ne proto, že by nebylo co říct, ale protože najednou slyšíš všechno – svoje myšlenky, svoje pochybnosti, svoje sny. A v tom tichu si začneš rozumět.
Těším se na Lysou horu – královnu Beskyd. Ale ještě víc se těším na okamžiky, které si nenaplánuju. Setkání s neznámými lidmi, úsměv, který vznikne jen tak. Ticho, ve kterém člověk slyší sám sebe. A možná i odpovědi, na které dlouho čekal.
Batoh už čeká.
Věci připravené. Tělo odpočaté. Hlava natěšená.
Cítím respekt. Ale necítím strach. Vím, že to zvládnu – krok za krokem. A i kdybych musel zpomalit, nebo přehodnotit plán, stejně půjdu dál. Protože tahle cesta pro mě není o výkonu. Je o životě. O návratu. O pokoře. A o víře, že i když se některé věci nevyvíjejí podle představ, pořád má smysl jít kupředu.
Možná právě tahle poslední část severní Stezky bude nejnáročnější. Ale zároveň může být tou nejdůležitější. Ne proto, že bude dlouhá, ale protože mi znovu připomene, proč to všechno dělám.
Začíná finále. A já jsem připraven vykročit.
Protože Můj Příběh pokračuje.
Krásný a inspirativní….držím palce a těším se na vyprávění…