Na jihozápadním pobřeží Irska existuje pěší trek, na kterém se krajina mění téměř stejně často jako pověstné místní irské počasí.

Jednou kráčíte mezi pastvinami po úzké venkovské cestě, o několik hodin později stoupáte do hor a další den můžete mít pod nohama dlouhou pláž a před sebou otevřený Atlantik. K tomu staré kamenné stavby, archeologická naleziště, malé vesnice a výhledy na ostrovy, které leží daleko od pevniny, ale přitom stále na dohled.

Dingle Way je okružní dálkový trek kolem poloostrova Dingle v hrabství Kerry. Začíná a končí v Tralee a měří přibližně 180 kilometrů. Celý okruh se obvykle chodí během osmi až devíti dnů, jeho jednotlivé části lze ale absolvovat také samostatně.

Číslo 180 kilometrů přitom o Dingle Way samo o sobě mnoho neřekne. Nejde o trek, jehož hlavním lákadlem jsou dlouhé horské výstupy. Trasa většinou vede relativně nízko položenou krajinou a střídá venkovské cesty, stezky přes pastviny, pobřežní úseky, pláže i horské partie. Nejvyšší bod, Masatiompan pod Mount Brandonem, dosahuje nadmořské výšky přibližně 660 metrů.

A pak je tu samozřejmě irské počasí. Déšť, vítr, mlha anebo naopak jasná obloha dokážou stejnému místu během několika hodin dát úplně jinou podobu.

Právě kombinace krajiny, počasí a neustálé proměny dělá z Dingle Way trek, který není snadné vtěsnat do jediného obrazu, jediného odstavce nebo jediné myšlenky.

Pojďme se tedy vydat po jeho trase. Od obce Tralee přes hory, irský venkov a pobřeží Dingle Peninsula až k Atlantiku a zase zpět.

1. Tralee a Slieve Mish: začátek, který vás nešetří

Dingle Way začíná v Tralee, správním centru hrabství Kerry. První kilometry přitom ještě nepůsobí jako začátek velkého pobřežního dobrodružství. Trasa prochází městem a jeho okrajem, míjí Blennerville s historickým větrným mlýnem a až potom se postupně vzdaluje od civilizace.

Pak se před vámi začnou zvedat Slieve Mish Mountains.

A právě tady Dingle Way poměrně rychle ukáže, že slovo trek není v jeho případě jen marketingové označení pro nějaký článek.

Stezka stoupá do otevřené krajiny, kde asfalt a pohodlné cesty postupně vystřídá měkčí a nerovnější povrch. Objevují se mokřejší úseky, kameny a charakteristické červené pískovcové balvany. Na některých místech mohou posloužit jako přirozené nášlapy, jinde je potřeba hledat pevnou půdu mezi mokřinami. Oficiální popis tohoto úseku upozorňuje také na několik vodních toků, které je potřeba překonat.

První den tak může být překvapivě pestrý. Z města se během několika hodin dostanete do prostředí, které už má všechny znaky západního Irska, jako jsou zelené pastviny, kamenné zídky, otevřené svahy nebo hory, jejichž vrcholky mohou za horšího počasí zmizet v mracích.

Dingle Way přitom nevede pouze krajinou, která by byla určena vyloženě pěším turistům. Část trasy využívá i místní komunikace a venkovské cesty, jinde se člověk dostane na měkkou, mokrou nebo kamenitou stezku.

Už první hodiny tak naznačí, že Dingle Way nebude mít jeden jediný charakter.

📷 První fotografické zastavení

U Blennerville a na prvních otevřených úsecích nad Tralee stojí za to vnímat především postupnou změnu krajiny. Město, větrný mlýn, zemědělská krajina a hory se zde mohou během jediného dne objevit v jednom fotografickém nebo filmovém příběhu.

Nejde ještě o ikonické scenérie, které čekají později na západním pobřeží. Právě proto ale může být zajímavé první fotografie pojmout jako začátek cesty: Tralee za zády, Slieve Mish před sebou. A dohromady to bude dávat větší smysl i obrazovou pestrost.

2. Boreens, pastviny a irský venkov

Po prvních kilometrech přes Slieve Mish se trasa začne uklidňovat. Hory stále v okolní krajině zůstávají, ale samotná trasa se dostává do otevřenějšího prostoru a její charakter se mění. Místo horských stezek přicházejí na řadu malé irské venkovské cesty, takzvané boreens.

Právě ty tvoří významnou část Dingle Way. Jsou úzké, často lemované zelení, kamennými zídkami a pastvinami a podle oficiálních informací na nich bývá provoz natolik malý, že setkání s jedoucím autem bývá spíše výjimkou.

Po kamenitějších a vlhčích úsecích prvního dne se zde jde podstatně snadněji. Cesta se postupně zvedá do sedla mezi vrcholy Corrin a Knockbrack a potom se krajina začne otevírat.

Na obzoru zůstávají hory. Blíže jsou ale především pastviny, louky a drobné hospodářské usedlosti. Dingle Way zde prochází skutečným irským venkovem, kde se turistická stezka přirozeně prolíná s každodenním životem.

V otevřené krajině se občas objeví i malé hromádky řezané rašeliny, připomínající tradiční způsob jejího využívání.

Pak se ale pohled znovu promění. Po průchodu krajinou mezi horami se před pěším otevře Inch Beach. Dlouhý pás písku a Atlantický oceán působí po předchozích kilometrech téměř jako změna kulis. Pláž je přitom skutečnou součástí Dingle Way, nikoliv jen zajímavostí někde poblíž trasy.

A právě tady se poprvé výrazněji ukazuje jedna z vlastností, která bude pro celý tento trek typická.

Dingle Way nemusí být působivá jen tam, kde vede přes hory nebo podél dramatických útesů.

Někdy totiž stačí jedna dlouhá rovná cesta mezi zelenými poli, pohled na vzdálený vrchol a pocit, že kolem vás není téměř nic jiného než irská krajina. Doslova.

Za Inchem se trasa znovu stáčí do vnitrozemí. Přes menší cesty a pastviny pokračuje směrem k Annascaulu a postupně se znovu otevírá pohled na hory. Jedním z výrazných míst je okolí Lough Anscaul, jezera uloženého v širokém ledovcovém údolí. V krajině se navíc nacházejí staré stojící kameny, známe i jako menhiry (irsky Gallán), takže i zde se nenápadně objevuje historická vrstva, která bude Dingle Way provázet po většinu dalšího putování.

A právě tato část treku dobře ukazuje jeho charakter: krajina se nemusí měnit dramaticky, aby se měnil zážitek z cesty.

Po boreens a pastvinách přichází pláž, za ní znovu vnitrozemí a horské údolí.

A někde před námi už čeká Annascaul. Tam se do příběhu trasy přidá ještě jeden důležitý prvek. Člověk a jeho vlastní příběh.

3. Annascaul: Tom Crean – příběh jednoho rodáka

Annascaul je jednou z těch zastávek na Dingle Way, mající svůj vlastní příběh, který s trekem vůbec nesouvisí. Malá vesnice leží mezi horami a pobřežím, ale její jméno se dnes spojuje především s jedním místním rodákem: Tomem Creanem.

Crean se narodil v roce 1877 nedaleko Annascaulu a později se stal členem tří britských expedic do Antarktidy. Sloužil pod Robertem Falconem Scottem i Ernestem Shackletonem a účastnil se také legendární výpravy lodi Endurance. Po návratu z námořní služby se usadil zpět v Annascaulu, kde si otevřel hospodu South Pole Inn. Mimochodem, tato hospoda je zde stále.

Pro poutníka Dingle Way je na jeho příběhu zajímavý především kontrast.

Člověk, který vyrůstal mezi zelenými pastvinami, kamennými zídkami a Atlantikem, se několikrát vydal do jednoho z nejméně pohostinných prostředí planety.

A jeho příběh je v Annascaulu stále přítomný. South Pole Inn stojí přímo v obci a naproti němu Creana připomíná bronzová socha. V hospodě jsou vystaveny také fotografie z jeho polárních expedic.

Dingle Way tak na chvíli může změnit charakter, jak cestu vnímáte. Nejen jako krajinu, ale už i jako zajímavý příběh jednoho místního rodáka.

Annascaul je zároveň přirozeným předělem další části treku. Dingle Way odtud pokračuje směrem k městečku Dingle a začne se stále výrazněji přibližovat k pobřeží.

Před námi teď čeká Minard Castle, Dingle Bay a cesta k samotnému Dingle.

4. K moři: Minard Castle a cesta do Dingle

Za Annascaulem se Dingle Way znovu přibližuje k moři. Trasa nejprve pokračuje krajinou venkovských cest, než začne klesat k pobřeží. A právě tam čeká Minard Castle.

Ruina ze šestnáctého století stojí nad osamělou pláží s výhledem přes Dingle Bay směrem k poloostrovu Iveragh. Po kilometrech mezi pastvinami a venkovskými cestami je to působivý návrat k Atlantiku.

Minard Castle přitom není jen historická stavba stojící vedle trasy. Její poloha dobře ukazuje, jak jsou na Dingle Way propojené historie a krajina. Věžový dům Fitzgeraldů, Knights of Kerry, se nachází na místě, kde se setkává skalnaté pobřeží, pláž, zátoka a otevřený výhled.

Je to místo, kde stojí za to na chvíli zpomalit.

Ne proto, že by bylo potřeba další atrakci odškrtnout ze seznamu, ale protože právě taková místa dávají dálkovému putování rytmus. Po několika hodinách chůze se objeví moře, před vámi se otevře zátoka a najednou není kam spěchat.

Od moře zase nahoru

Od Minard Castle ovšem Dingle Way nepokračuje pohodlně podél pobřeží. Trasa od pláže znovu stoupá a vrací se mezi venkovské cesty, pastviny a nám už známe typické irské boreens.

Moře se na chvíli objeví, aby zase zmizelo za kopcem. Stezka se od něj vzdálí mezi pole a hospodářské usedlosti a potom se začne znovu přibližovat k horám.

U Lispole se pohled otevírá směrem k vrcholům Croaghskearda a An Cnapán Mór. Trasa pak pokračuje po jejich nižších svazích, kde se mění i charakter terénu. Přibližně pět kilometrů vede přes místy výrazně rozbahněné úseky a znovu připomíná, že jde o skutečnou dálkovou stezku vedoucí zemědělskou krajinou, nikoli o pečlivě upravený turistický koridor.

Po překročení Garfinny River se trasa začne stáčet směrem k Dingle. Město lze z některých míst vidět už z dálky a závěrečné kilometry už vedou převážně po silnici.

Za zády zůstávají pastviny, hory i Minard Castle.

Před námi je Dingle – nejvýraznější město celé trasy.

A s ním přichází příslib úplně jiného rytmu. Po několika dnech v krajině nastává chvíle, kdy může pouť na okamžik ustoupit městu, přístavu, jídlu a odpočinku.

5. Dingle: místo, kde se vyplatí zpomalit

Město je stále součástí Dingle Way, ale na chvíli není potřeba myslet jen na další kilometr. Je to místo, kde se dá zastavit, najíst, doplnit zásoby a jednoduše si užít trochu civilizace.

Dingle je největším sídlem na poloostrově a přirozeným centrem celé oblasti. Leží u chráněného zálivu a jeho historie je odedávna spojená s mořem a rybolovem. Přístav, barevné domy, hospody, restaurace a uličky v centru proto působí jako přirozená součást tohoto místa, nikoli jako turistická atrakce.

A právě proto může být Dingle pro pěšího turistu důležitější než jen místo, kde se přespí.

Jeden den, který nemusí být stejný jako ostatní

Dálkový trek má svůj rytmus: ráno vyrazit, ujít další etapu, najít ubytování, najíst se a druhý den znovu. Dingle ale nabízí možnost tento rytmus na chvíli přerušit.

Může to být den odpočinku, pokud už nohy po několika dnech chůze potřebují pauzu. Stejně dobře to ale může být den, kdy se poloostrov začne poznávat jiným způsobem.

A hodně bude záležet na počasí.

Za příjemného dne může dávat smysl vyrazit někam do okolí, projít si kratší trasu nebo se jen toulat po pobřeží. Pokud naopak přijde typické irské počasí s deštěm a větrem, může být nejlepším plánem právě Dingle samotné: teplé jídlo, káva, hospoda, přístav a několik hodin pod střechou.

Odpočinkový den tak nemusí znamenat promarněný den.

Dingle navíc nabízí něco, co se v předchozích dnech objevovalo spíše sporadicky: koncentrovaný kontakt s místní kulturou. Irština zde není jen jazykem informačních tabulí a tradiční hudba patří k atmosféře místních hospod, přičemž život města je stále úzce spojený s poloostrovem a mořem.

Právě tady si člověk může uvědomit, že Dingle Way není pouze pěší trasa vedená krásnou krajinou. Je to trek obydleným krajem, jehož kultura a historie jsou stejně důležitou součástí zážitku jako hory a Atlantik.

A pak přijde směr západ

Odpočinek ale nemůže trvat věčně.

Za městem čeká jedna z částí, kvůli kterým se Dingle Way řadí mezi zajímavé irské dálkové treky. Trasa zamíří směrem k Ventry, Slea Head a Dunquinu a postupně se dostane k nejzápadnější části poloostrova.

Krajina se znovu otevře. Přijdou pláže, útesy, Atlantický oceán, staré kamenné stavby a výhledy na Blasket Islands.

Dingle bylo místem, kde se vyplatilo zpomalit. Teď se znovu vydáme na cestu a během několika dalších desítek kilometrů objevíme jednu z nejvýraznějších částí celého okruhu.

Dingle Way se chystá ukázat svou nejznámější tvář.

6. Ventry a Slea Head: Atlantik a krajina s pamětí

Za Dingle se charakter trasy znovu mění. Město zůstává za zády a Dingle Way míří přes poloostrov směrem k Ventry a dál k jeho nejzápadnější části. Po předchozích dnech mezi pastvinami a venkovskými cestami se stále výrazněji prosazuje Atlantik.

U Ventry se k němu dostanete doslova. Trasa vede podél dlouhé písečné pláže a část cesty absolvujete přímo po pobřeží. Široký pás písku, zelené svahy poloostrova a Dingle Bay za zády vytvářejí další výraznou změnu prostředí. Oficiální popis uvádí, že úsek po Ventry Beach měří přibližně 2,5 kilometru. Takže slušná procházka po pláži.

Z Ventry se Dingle Way postupně zvedá nad pobřeží a přibližuje se k Slea Head. Krajina se stává dramatičtější. Zelené svahy padají k moři, pobřeží se více člení a na obzoru se objevují Blasket Islands.

Právě tady se naplno ukazuje, proč patří západní část Dingle Way k jejím nejvýraznějším úsekům. Atlantik už není jen někde v dálce. Je přímou součástí cesty.

Čím dál víc na západ člověk postupuje, tím více se mění také perspektiva. Za jednou zatáčkou se otevře nový pohled na oceán, jinde se objeví další záliv nebo skalnaté pobřeží. Blasket Islands mohou být chvíli zřetelné a o několik minut později zmizet v oparu.

A právě počasí tu dokáže změnit celý obraz.

Za jasného dne mohou vyniknout zelené svahy, modrý oceán, bílé pláže a tmavé skály. Nízká oblačnost nebo déšť naopak vytvoří mnohem dramatičtější scenérii. Slea Head je jedním z míst, kde má smysl nechat krajině čas a nespěchat.

Jenže západní Dingle Peninsula není zajímavá pouze tím, co je vidět. Je to také krajina, která má paměť a všude viditelnou historii.

Když historie není jen v muzeu

V okolí Slea Head a Fahan se mezi pastvinami a pobřežím objevuje množství kamenných staveb a dalších pozůstatků dávného osídlení. Charakteristickým prvkem jsou clochány, což jsou kamenné stavby zbudované technikou suchého zdiva a jejichž stěny se směrem vzhůru postupně uzavírají. Přesné datování jednotlivých staveb přitom nemusí být vždy jednoznačné, stavěly se průběžně po staletí.

Jejich význam pro Dingle Way ale nespočívá pouze v jejich stáří. Jsou neodmyslitelnou součástí krajiny, kterou právě procházíte. Za nimi je Atlantik, před nimi pastviny a v dálce Blasket Islands. Historie zde není oddělená od přírody.

Ještě výrazněji to ukazuje Dún Beag, starobylá pobřežní pevnost na skalnatém výběžku. Dnes je zde, vedle samotné archeologické památky, patrná také síla Atlantiku. Pobřežní eroze postupně ukrajuje skálu i část původního ostrohu, na kterém pevnost stojí.

Je to zvláštní spojení.

Člověk může během několika minut přejít od pohledu na kamenné stavby staré mnoho staletí k oceánu, který stejnou krajinu neustále mění.

A podobné pozůstatky osídlení se objevují i dál směrem k Dunquinu. Dingle Way zde nevede kolem několika izolovaných archeologických atrakcí. Vede archeologickou krajinou.

To je podstatný rozdíl.

Staré kamenné stavby, pevnosti, pastviny, hory a Atlantik tu vytvářejí jediný prostor: krajinu, kterou lidé po mnoho generací obývali, obdělávali a využívali.

A jak se stezka začne stáčet k Dunquinu, Blasket Islands už nejsou jen vzdálenými siluetami na horizontu.

Jsme u konce pevniny. A před námi už je jen oceán a příběh lidí, kteří žili na ostrovech v něm.

7. Dunquin a Blasket Islands: konec pevniny

Dunquin je místo, kde se Dingle Way dostává snad nejblíže pocitu, že dál už začíná jen oceán.

Poloostrov se zde zužuje, silnice klesá k pobřeží a před vámi se objevuje ikonické molo. V ostrých zákrutech sestupuje po svahu k moři a působí téměř jako cesta, která mizí přímo v Atlantiku.

Za ním už není další kus irské pevniny. Jen oceán a za ním Blasket Islands. Právě tady se ale vyplatí na chvíli přestat vnímat Dingle Way jen jako pěší trasu.

Ostrovy, kde se zastavil čas

Blasket Islands byly až do poloviny 20. století domovem malé izolované komunity. Lidé zde žili v mimořádně náročných podmínkách, živili se především rybolovem a zemědělstvím a po generace si vytvořili vlastní způsob života, vlastní výrazné nářečí i styl vyprávění vlastní historie.

Poslední obyvatelé byli z ostrovů evakuováni v roce 1953.

Příběh Blasketů dnes připomíná Blasket Centre v Dunquinu. Nejde přitom o expozici, izolovanou od okolí. Toto centrum pomáhá pochopit právě to, co člověk vidí kolem sebe: ostrovy na obzoru, moře mezi nimi a pevninou a krajinu, ve které lidé po staletí žili v téměř úplné izolaci.

A pokud počasí dovolí, lze se i na samotné Blasket Islands vydat lodí.

Místo, kde počasí rozhoduje

Dunquin je zároveň dobrým příkladem toho, proč na Dingle Way tolik záleží na počasí.

Za příznivých podmínek může být návštěva Blasket Islands přirozeným prodloužením putování. Na chvíli opustíte hlavní trasu, dostanete se na moře a podíváte se na Dingle Peninsula z úplně jiné perspektivy.

Jenže Atlantik si nenechá naplánovat program podle itineráře. Vítr, vlny nebo nízká oblačnost mohou podobný plán velmi rychle změnit. I Dunquin je místem, kde se vyplatí mít trochu časové rezervy a nechat prostor počasí.

Konkrétní možnosti návštěvy ostrovů a praktické plánování ale nechme až do druhého článku.

Molo, které znáte, i když jste tu nikdy nebyli

Dunquinské molo patří k obrazům, které člověk může znát ještě předtím, než na Dingle Way vůbec vyrazí. Jeho strmé zákruty sestupující k moři jsou jedním z ikonických motivů západního pobřeží Irska.

A právě tady dobře funguje způsob, jakým při absolvování Dingle Way poznáváte poloostrov.

Molo samo o sobě není cílem treku. Je další součástí místa, kterým trasa prochází. Stejně jako pláže, pastviny, kamenné zídky nebo staré stavby, které jsme potkávali před ním.

Za Dunquinem ale cesta k Atlantiku ještě nekončí. Dingle Way se stáčí na sever a čekají další pláže, útesy a historická místa.

Dingle Way se zde pomalu loučí se svou nejzápadnější částí a vydává se podél severního pobřeží.

8. Smerwick Harbour, Gallarus a poslední útesy západního pobřeží

Po Dunquinu se Dingle Way tedy už stáčí k severu. Trasa se znovu pohybuje mezi pobřežím a vnitrozemím. Chvíli vede po úzké silnici, potom po štěrkové nebo travnaté cestě a vzápětí se před vámi znovu otevře výhled k moři.

Výraznou část tohoto úseku tvoří Smerwick Harbour. Přibližně šest kilometrů se Dingle Way drží v blízkosti zálivu a využívá dlouhé plážové úseky. Po předchozích útesech a dramatičtějším pobřeží je to další překvapivá změna.

Není tu žádný horský vrchol ani dramatická skalní stezka. Jen široký prostor zálivu, dlouhá linie pobřeží a otevřený Atlantik.

Ani pláž ale na dálkovém treku nemusí znamenat jednoduchou chůzi po rovině. Povrch se může měnit podle počasí a přílivu a trasa tak na některých místech může dočasně odskočit na blízké duny nebo silnici, aby se k pobřeží znovu někdy později vrátila.

A pak se do krajiny znovu vloží historie.

Gallarus: historie přímo v krajině

Při pokračování směrem k Murreaghu se objeví Gallarus Oratory, jedna z nejznámějších historických památek Dingle Peninsula. Malá kamenná stavba s charakteristickou střechou z vyskládaného kamene patří k ikonickým místům celého poloostrova. V její blízkosti stojí také Gallarus Castle, pozdně středověká věžová stavba.

Gallarus přitom dobře navazuje na to, co jsme viděli už u Slea Head.

Historie je i tady přímou součástí treku samotného, kvůli ní není nutné dělat žádné odbočky z trasy.

A ještě jednou k útesům

Za Baile na nGall se Dingle Way na chvíli vrací k pobřeží. Přibližně tři kilometry vede po útesové stezce, než se znovu stáčí do vnitrozemí směrem k Feohanaghu.

I zde může počasí výrazně změnit charakter cesty. Útesové úseky mohou být podle podmínek velmi mokré až podmáčené.

A tím uzavíráme další proměnlivou část treku: od Dunquinu přes dlouhé pláže Smerwick Harbour, kolem Gallarus Oratory a nakonec znovu nad Atlantik.

Moře tedy Dingle Way neopouští. Jen pokaždé ukazuje jinou tvář.

A před námi se mezitím stále výrazněji zvedá jedna hora.

Mount Brandon.

Za Feohanaghem už nebude hlavním tématem pobřeží. Dingle Way se vydá do svého nejvýraznějšího horského úseku a čeká nás Masatiompan.

9. Masatiompan: nejvyšší bod Dingle Way

Za Feohanaghem se Dingle Way začne znovu výrazně zvedat. Před námi je Mount Brandon a s ním nejvýraznější horský úsek celého treku.

Trasa nejprve vede po staré místní cestě směrem ke svahům hory a potom přichází dlouhé a poměrně výrazné stoupání k horskému hřebeni. Dingle Way nakonec dosáhne sedla mezi vrcholy Masatiompan a Piaras Mór, kde stojí také starý oghamový kámen s křesťanským křížem (kamenný monolit s nápisy v oghamu, nejstarším irském písmu).

I tady se tedy historie objevuje přímo uprostřed krajiny, jen pro změnu v prostředí, kde už člověk čeká spíše skály, trávu a vítr.

Nejvyšší místo celého treku

Masatiompan představuje s přibližně 660 metry nad mořem nejvyšší bod Dingle Way. Nejde o vysokohorský trek a není potřeba překonávat žádný technický horolezecký terén. Přesto má tato část úplně jiný charakter než většina dosavadní trasy.

Za dobrého počasí se z hřebene otevírají výhledy na krajinu, kterou jsme v předchozích dnech poznávali z úplně jiné perspektivy. Pod námi zůstává Dingle Peninsula a Blasket Islands, směrem k druhé straně se otevírá pohled k Tralee Bay a Slieve Mish.

Jenže právě tady je potřeba brát irské počasí opravdu vážně.

Oficiální informace k tomuto úseku uvádí, že při špatném počasí a nízké viditelnosti je třeba velmi pečlivě zvážit pokračování. Západně od trasy se navíc nachází prudký svah padající směrem k oceánu.

Na pobřeží totiž mohl déšť a vítr především měnit podobu krajiny. Tady mohou mlha, vítr, déšť a špatná viditelnost výrazně změnit samotné podmínky chůze a bezpečnost samotnou.

Sestup

Po překonání sedla přichází sestup. Ale nejde o žádný odpočinek po výstupu. Prudší svah a podmáčený terén mohou být po vydatném dešti náročné a místy i nebezpečné.

Právě Masatiompan tak připomíná důležitou věc: Dingle Way sice není vysokohorský trek, ale její nejvyšší část si určitě zaslouží respekt.

Po několika kilometrech se cesta opět dostane na pozvolnější terén a hory začnou pomalu ustupovat. Před námi je Brandon, malá pobřežní komunita na konci silnice.

A potom přijde další z velkých rozmanitostí Dingle Way.

Po horách přijdou pláže.

10. Fermoyle Strand a Maharees: hory střídají pláže

Po sestupu z masivu Mount Brandonu se Dingle Way znovu dostává k pobřeží. A změna je tentokrát opravdu výrazná.

Místo horských svahů a kamenitých cest přichází Fermoyle Strand, dlouhá písečná pláž táhnoucí se podél severního pobřeží poloostrova. Po předchozím horském úseku může působit téměř nečekaně. Člověk ještě před chvílí stoupal do sedla ve výšce stovek metrů a najednou kráčí po písku s Atlantikem po boku.

Ale ani tato pláž neznamená, že je cesta automaticky jednoduchá.

Při vyšším přílivu mohou být některé úseky hlubší nebo obtížně průchodné a v takových podmínkách je potřeba využít vyšší terén v dunách. Důležitou roli zde tedy nehraje jen počasí, ale i stav moře a příliv.

Po několika kilometrech se Fermoyle Strand postupně přibližuje k oblasti Maharees, nízkému písečnému poloostrovu vybíhajícímu do Atlantiku. Dingle Way se stáčí kolem Scraggane Bay a znovu vede po pláži, tentokrát v úseku dlouhém přibližně dva a půl kilometru.

Krajina je tady velmi otevřená. Duny, písek, moře a nízké travnaté plochy vytvářejí prostředí, které se výrazně liší od dramatických útesů Slea Head nebo horského světa kolem Masatiompanu.

A přesto tato část nepůsobí jako pouhé „dojití do cíle“. Naopak. Po všech horách, útesech, kamenných památkách a otevřeném Atlantiku přichází klidnější krajina severního pobřeží. Dingle Way se blíží ke konci a stále má co ukázat.

V malé obci Fahamore se navíc znovu objeví možnost na chvíli zastavit, občerstvit se a vrátit se do světa lidí.

Potom už trasa pokračuje kolem Maharees směrem ke Castlegregory, jednomu z posledních výraznějších sídel před návratem do Tralee.

A tam začne poslední část celého okruhu.

11. Castlegregory a návrat do Tralee

Z Castlegregory už Dingle Way vstupuje do poslední části svého okruhu. Na mapě může působit, že to nejzajímavější je za námi. Hory jsme překonali, západní pobřeží poloostrova máme za sebou a před námi je už jen návrat do Tralee.

Jenže co by to bylo za dálkový trek, kdyby závěrečný úsek znamenal jen pouhé dojití do cíle…

Z Castlegregory trasa nejprve pokračuje otevřenou krajinou kolem mokřadů a rašelinišť. Stopy po tradiční těžbě rašeliny jsou stále patrné a po několika kilometrech se cesta znovu přiblíží k pobřeží. Následuje přibližně sedmikilometrový úsek podél moře.

Atlantik je tu ale jiný než u Slea Head.

Nejsou tu dramatické útesy ani pocit nejzazšího konce pevniny. Pobřeží působí otevřeněji a klidněji. Po předchozích dnech je to téměř uklidňující závěr.

Ani zde ovšem neznamená pobřežní cesta automaticky snadnou chůzi. Při vysokém přílivu mohou být některé úseky neprůchodné a trasa se musí odklonit výše po nízkých útesech.

Kruh se uzavírá

Od pobřeží se Dingle Way znovu stáčí do vnitrozemí a přes Camp míří zpět k úpatí Slieve Mish Mountains.

A právě tady se začne vracet něco, co jsme už zažili, jen možná za jiného počasí. Krajina je známá.

Na začátku jsme stejným horským pásmem procházeli opačným směrem. Tehdy jsme byli na prvních kilometrech a všechno bylo nové. Nyní se vracíme stejnou krajinou, ale za sebou máme zkušenost a zážitky.

Stejná krajina. Jiný pohled.

Nemusíme přitom předpokládat, co přesně bude každý z nás prožívat. Každý totiž dokončuje trek jinak. Právě kruhový charakter Dingle Way ale umožňuje, aby se závěr přirozeně spojil se začátkem.

Slieve Mish už není překážkou, kterou je potřeba překonat. Je to krajina, kterou poznáváme.

A potom se objeví Blennerville. Jeho větrný mlýn jsme viděli už v prvních kilometrech treku. Nyní se k němu vracíme z opačné strany.

Zbývají poslední kilometry podél kanálu a potom už Tralee, místo, odkud celý okruh začal.

Dingle Way se uzavírá. Přibližně 179 kilometrů je za námi.

Závěr: Jeden trek, mnoho podob

Dingle Way se dá na mapě jednoduše představit jako okruh kolem poloostrova. Přibližně 180 kilometrů, několik etap a návrat do místa, odkud jsme vyšli.

Jenže právě při bližším pohledu je zřejmé, že takové číslo nedokáže vystihnout, co tento trek nabízí.

Začíná mezi horami Slieve Mish, pokračuje irským venkovem a kolem pastvin, dostává se k dlouhým plážím, do Annascaulu a Dingle, potom na dramatické pobřeží Slea Head a k Blasket Islands. Projde krajinou plnou starých kamenných staveb a archeologických památek, vystoupá do hor pod Mount Brandonem a nakonec se přes další pobřežní úseky vrátí zpět do Tralee.

Je to jeden trek, ale pokaždé trochu jiný.

Právě v tom vidím jeho největší kouzlo. Dingle Way není určena pouze těm, kteří chtějí několik dní chodit a sbírat kilometry. Je zajímavá i pro člověka, který chce během putování poznávat krajinu, historii a způsob života místa, kterým prochází.

A také proto může mít každý její přechod trochu jinou podobu.

Někdo ji projde v klasických osmi či devíti etapách. Jiný si dopřeje den navíc v Dingle, další si vybere jen určitou část okruhu. Někdo bude chtít hlavně pobřeží a výhledy, jiný ocení archeologická místa nebo atmosféru irského venkova.

Dingle Way totiž není závod ani seznam míst, která je potřeba si odškrtnout na svém Bucket listu. Je to jeden z těch okruhů, který dává prostor vytvořit si vlastní způsob putování.

A pokud vás po přečtení článku začíná lákat představa, že byste se po tomto zeleném poloostrově vydali pěšky, pak přichází na řadu další otázka:

Jak takový trek skutečně naplánovat?

Kolik dní si vyhradit, kde začít a kde spát, jak rozdělit jednotlivé etapy, co čekat od terénu, jak pracovat s počasím, kde doplnit zásoby a kdy má smysl zařadit odpočinkový den v Dingle?

Právě na to se podíváme v druhém článku o Dingle Way.

*

*